Jak nám aktivisté ukradli Prahu

Všimli jste si, jak v poslední době dramaticky rostou ceny nemovitostí? Jejich ceny jsou už opravdu vysoko.

Když porovnáte platy v Praze a ceny bytů v Praze, zjistíte, že průměrný Pražák musí šetřit na průměrný byt skoro dvakrát déle než průměrný občan Berlína nebo Varšavy. Člověk by to pochopil, kdyby mohl říct, že je Praha pulsující velkoměsto, které rychle roste a rychle bohatne. No - není to pravda. Praha je sice bohatá proti zbytku republiky, ale vývoj se v ní zastavil. Praha neroste. Praha se nemodernizuje. Výstavba téměř zamrzla. V Praze se svým způsobem zastavil čas. Nebo aspoň notně zpomalil.

Ptám se: Čím to je? Proč se Praha nevyvíjí? A proč jsou u nás tak drahé byty vzhledem k příjmům? Ukazuje se, že to jsou spojené nádoby. Oba problémy spolu souvisí.

Za růstem cen nestojí jen rekordně nízké úrokové sazby a nízká nezaměstnanost. Stojí za ním i ona divná změna nálady ve společnosti. Už neplatí, že co není zakázáno, je dovoleno, a zakázáno je jen to, co je nebezpečné. Dnes se raději zakáže všechno. Tam, kde se léta mohlo kouřit, se najednou kouřit nesmí. Tam, kde se léta smělo parkovat, se najednou parkovat nesmí. Jak houby po dešti vyrostly všeliké neziskovky placené z různých dotací a norských fondů. Pomnožily se nevládní organizace a sdružení, které se na základě nějakých nepochopitelných důvodů domnívají, že mohou do všeho mluvit.

A bohužel legislativa a politici jim jdou na ruku. Naprosto šokující je výrok kandidáta na prezidenta Michala Horáčka, kterého cituje web www.vrattelidemprava.cz: „Sebrat občanům a spolkům jejich právo vyjadřovat se k dění v jejich bezprostředním okolí bych nepovažoval za krok správným směrem. Dlouhodobě jsem pro co největší participaci občanů na podobě jejich bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Proto si opravdu nemyslím, že by v této oblasti měli být kráceni na svých právech.“ Abychom si rozuměli - tenhle web přímo vysvětluje lidem, jak se mají vytvářet účelové spolky, jak napadnout stavební řízení někoho úplně cizího, jak se stát jeho účastníkem a jak cizí výstavbu blokovat.

Jinými slovy: Někdo se tu domnívá, že má právo mluvit do toho, co si někdo postaví na svém pozemku v souladu s předpisy a uzemním plánem. Někdo si myslí, že vám může mluvit do toho, co si vy stavíte, i když s vámi a vaší stavbou dokonce ani nesousedí. Kde se v lidech bere ten sprostý pocit, že mají právo zase někomu mluvit do toho, co bude dělat se svým majetkem?

To právě tyhle zájmové tlaky Prahu tak paralyzovaly. V Praze dnes máme třístupňový stavební povolovací proces a na všech třech jeho úrovních povolování je možné znovu a znovu se odvolávat k již vypořádané připomínce! A vždy znovu se mohou pod zástěrkou spolku odvolávat ti, kdo s vaším majetkem nesousedí, nejsou jím nijak přímo ovlivněni, jen se prostě „nelíbí“ třeba kvůli zvyku, že by na vaší zahradě mělo stát něco, co tam předtím nebývalo. Administrativní náročnost takových účelových zdržovaček začala být už neúnosná.

Cožpak je to normální, že získání všech povolení k menší stavbě činí u nás průměrně 247 dní? Přitom v Evropě je situace horší jen na Kypru, v Moldávii a na Slovensku, a to si, pěkně prosím, o úředním šimlu v EU nemyslím nic pěkného. „Výborná“ to vizitka a jistě to ekonomice „ohromně“ pomáhá.

A je to ještě horší. Praha je totiž kapitola sama pro sebe a celorepublikový průměr tvrdě překračuje. Na vydání stavebního povolení u větších bytových projektů se běžně čeká tři až pět let a někdy i déle. Protože si paní Nováková usmyslela, že výhled z jejích oken by nebyl na obzoru dostatečně romantický, a tak založila spolek, jehož jediným smyslem bylo stavbu blokovat.

To má samozřejmě makroekonomické důsledky. Obstrukce a průtahy při povolování novostaveb demotivují developery, a tím snižují nabídku nových bytů. Výsledkem logicky musí být růst jejich cen. Na dražší nové byty tedy opět logicky mnoho lidí nemá, což je tlačí do nájmů. Nájmy tedy rychle rostou. A máme tu problém. Byty jsou dražší, než by mohly být, nájmy jsou dražší, než by mohly být, lidé jsou chudší, než by museli být, utrácí méně, než by mohli, developeři mají nervy v kýblu, všichni vespolek jsme zas o něco méně svobodní, ale paní Nováková má spolek, zábavu na důchod a výhled.

Stačí jediné: Zase uvolnit stavidla, aby bylo možné znovu víc stavět. Jenomže to by nesměly mít účelové spolky ze zákona nárok strkat nos do věcí, do kterých by jim podle elementární logiky nemělo nic být.

Vlastně se to dá i kvantifikovat. Podle výpočtu Next Finance se ukazuje, že ztráty máme hned na několika frontách. Ztrátou je, že celá byrokracie výstavbu pro developera prodražuje a tím, že lidé musí víc platit za bydlení, mají míň peněz na jiné útraty. Tím brzdí hospodářský rozvoj celé naší ekonomiky. Odhad hovoří o tom, že zamrznutý stavební trh ořezává z HDP Prahy zhruba 1,9 % a z HDP České republiky 0,4 %. A přitom je to tak jednoduché: Stačí si uvědomit, že „vyjadřování se k dění v okolí“, rozumějme, k majetku někoho cizího, není žádným skutečným právem. To by znamenalo uvolnit byrokracii spojenou s výstavbou. Množství nabízených bytů by vzrostlo. Klesla by jejich cena. No a ekonomika by trošinku ožila.  A to ani nemluvím o tom, že i do rozpočtu města by se tak dostalo víc peněz.

Věc přitom není nijak složitá. Třeba by stačilo přistoupit na systém něco za něco. Neboli například povinně složit kauci při podání odvolání. Pokud by se ukázalo odvolání jako účelově zdržovací, kauce by propadla. To by nám rázem počet odvolání pěkně poklesl!