Do Řecka na dovolenou nepojedu. Nechci přijít o peníze.

Byl rok 1939. Válka v Evropě byla v plném proudu a Německo si tehdy ještě bylo jisté svým vítězstvím. A protože s jídlem roste chuť, začaly se v Německu rodit čím dál smělejší plány. Jeden z nich byl obzvláště bravurní: Měl položit na kolena celou Velkou Británii. A to bez jediného výstřelu. Že se tak nakonec nestalo? Ne, nebylo to tím, že by se jednalo o nereálnou fantasmagorii typu tajná superzbraň. Bylo to mnohem prostší: Na přípravu plánu potřebovalo Německo hodně času. A když bylo vše připraveno, už se ručička vah obrátila ve prospěch Spojenců a Německo jen nemělo dost technických možností, přesněji řečeno letadel, s nimiž svůj plán dotáhnout do velkého finále… Naštěstí pro Británii. Protože kdyby se tenhle plán podařil, pro Británii by to byla nepředstavitelná rána. Rozvrat hospodářství bez jediné oběti na životě.

Co mohlo mít tak drtivou sílu? Peníze. Hodně peněz. Mraky peněz. Británii měly rozložit její vlastní, domácí, britské peníze s portrétem její vlastní královny. Tyhle mraky peněz, přesněji řečeno dokonalých padělků britských liber, měly být letadly rozsypány nad územím Británie. I když leckdo by možná mohl namítnout, že padělek, na jehož výrobě se podílí sama centrální banka, i když německá, je vlastně padělkem jen „napůl“… Válka však nabrala jiný směr a libry místo na britském nebi skončily na dně jezera Toplitzsee.

Jakkoliv měl sloužit děsivým účelům, ve své podstatě to byl geniální plán: Zničit zemi tím, že do oběhu nahrneme příliš mnoho jejích vlastních peněz. Každý tak rázem bude mít naditou peněženku, ale bude si za ni moci koupit stále stejné množství zboží jako včera. Ceny okamžitě začnou růst. Peníze začnou hned ztrácet svou hodnotu. Hyperinflace bude spojena s propadem kurzu měny. Hospodářství se dostane do rozvratu.

Není vůbec náhodou, že tenhle plán se zrodil v hlavách právě Němců. Byli to oni, kdo po první světové válci zažili hyperinflaci a měli ji ještě příliš čerstvě v paměti. Ostatně právě hyperinflace a rozvrat s ní spojený vynesli Hitlera k moci. Němci se poučili. Pochopili, jak mocná zbraň peníze mohou být. Momentálně se zdá, že to pochopili jako jediní v Evropě.

Jsme o pětasedmdesát let dál. Zdá se, že kromě Německa svět na historii už zapomněl. Evropa totiž už dávno vstoupila do stejné řeky. Evropská centrální banka (ECB) hrne do oběhu mraky nových peněz, aniž by rostla nabídka věcí, které si za ně obyvatelé eurozóny mohou koupit. Německo je ústy svých centrálních bankéřů jediné, které proti tomu protestuje. Zbytek Evropy se mu chichotá, že prý jde o hysterii: No kde je ta hyperinflace, když právě nyní se Evropa potýká s deflací? Posměváčkům unikly dvě skutečnosti. Zaprvé hyperinflace kdysi nepřišla v Německu ihned po tisku peněz, ale až s mnohaměsíčním odstupem, konkrétně v okamžiku, kdy ekonomika začala rychleji růst. Zadruhé inflace tu již je, jen ne v cenách zboží nebo služeb: Je v cenách akcií a jiných cenných papírů, které stavu jednotlivých evropských ekonomik moc neodpovídají.

To všechno je již vcelku probraná záležitost. Teď se však třaskavá směs stala zase o trochu výbušnější. Tou novou ingrediencí, která ještě víc přilévá oleje do ohně, je Řecko. Německo totiž stojí proti všem v otázkách tisku nových peněz a Německo coby největší věřitel stojí proti mnohým i v otázce pomoci Řecku.

Pravda, navenek se zdá, že je všechno v nejlepším pořádku. Řecko se přeci se svými věřiteli dohodlo a dostalo na další čtyři měsíce prodloužený svůj úvěr. Jenomže je to vážně tak dobrá zpráva? Co bude po těchto čtyřech měsících? Dokáže Řecko během tak krátké doby změnit celou svou podstatu, své bytostné přesvědčení, svůj přístup k životu? Sotva. Bude chtít další půjčky pro svou vládu. A bude ctít i další potenciálně inflační vytištěné peníze pro své banky.

Jedna otázka je, zda se mu toho dostane. A ještě jiná otázka je, zda by se mu toho mělo dostat. Ve financích existuje takový pěkný název pro situaci, kdy se někdo chová jinak, mnohem méně zodpovědně, v případě, kdy je pojištěn, oproti situaci, kdy pojištěn není a nese za své jednání všechny důsledky: Říká se tomu morální hazard. A Řecko je přesně takovým krystalickým příkladem morálního hazardu. Dál bude tolerovat korupci, bude si užívat vyšší minimální mzdy než mnohem bohatší země v eurozóně, bude rozhazovat peníze na neuvěřitelné nesmysly, které vymyslela krajně levicová vládní strana Syriza – a bude čekat, že účet za to zaplatí ostatní země v eurozóně. Všichni daňoví poplatníci, kteří ze svých daní pošlou peníze svým vládám, ty je přepošlou do Bruselu, a odtud zase poputují na účet řecké vlády. A také všichni spotřebitelé, kteří jednou – až nastane ta „správná“ konstelace – budou znovu čelit inflaci, kterou vyvolaly peníze nasypané do oběhu Evropskou centrální bankou za účelem záchrany problematických chudých jižních zemí.

Jsou lidé, kteří říkají, že „jsme přeci všichni Evropané“ a tudíž „si musíme navzájem pomáhat“. Já ale tvrdím, že otázka Řecka není otázkou pomoci, je to otázka morálního hazardu, vydírání a stažení do propasti nevinných obyvatel ostatních zemí.

A mám takové tušení, že Německo bude tím prvním, kdo to po uplynutí čtyř měsíců řekne zcela nediplomaticky nahlas. Ostatně má k tomu hned dva předpoklady: Je největším řeckým věřitelem a s tiskem peněz má své dostatečně divoké zkušenosti. 

Jakkoliv nemám ráda malování čerta na zeď, letos bych si dovolenou v Řecku rozmyslela. Samozřejmě, zázrak může přijít, Řecko může během čtyř měsíců všechny překvapit. Ale věří tomu někdo? Zdá se mi poněkud bezpečnější raději vycházet z té horší možnosti, totiž že dovolená by případně mohla být pokažena měnovou odlukou, dočasnou nefunkčností platebních karet, kapitálovými kontrolami a podobnými vylomeninami.