Daň ze životního stylu je podvod

Zkraje tohoto týdne jsme se dozvěděli, že nás prý nejspíš čeká nová daň. Prý daň z (luxusního) životního stylu. Kdo se nechal nachytat a zprávě uvěřil – což vskutku nebylo těžké – mohl jen konstatovat: neuvěřitelný to název. Co všechno se dá zdanit! Teď už chybí jen daň z čistého vzduchu. Kdyby člověk nad tím podivuhodným spojením trochu přemýšlel, muselo by ho zamrazit. Daň, má-li dovětek „z nějakého předmětu“, se totiž často uvaluje na něco špatného, nezdravého a nežádoucího. Třeba na tabákové výrobky. Nebo na alkohol. Nebo na hazard. Chce tím stát říct, že „luxusní život“ je něco nezdravého a nežádoucího pro stát a společnost…?

Naštěstí netrvalo dlouho a už se ministerští úředníci ohradili. Zpráva byla dezinterpretována. Prý se nebude jednat o daň, ale o cosi jako pokutu při nepřiznání majetku. Podle připravovaného dokumentu by mělo být kontrolováno, zda si lidé, kteří mají drahá auta, lodě, letadla či dostihové koně, nežijí nad poměry, když přiznávají jen nízké příjmy. Tak to jsme si tedy pomohli - v tu chvíli člověka zamrazilo podruhé: Proč někdo vypouští na veřejnost takové nedodělky, které jsou hned dezinterpretované? Jak je možné, že se z ministerstva dostanou na veřejnost takové kachny?

Ale pokud má jít vlastně „jen“ o pokutu, proč se o ní vůbec mluví? Cožpak není už dnes nepřiznání příjmů trestné? Už dnes tu přeci máme státní orgány, které na trestné činy či přestupky dohlíží! Máme tu policii. Máme finančně analytický útvar na Ministerstvu financí. Máme celníky. Tak proč další úředníky?! Proč najednou z čista jasna začít mluvit o tom, že budeme postihovat něco, co už má být postihováno dávno? Jestliže to dnes nefunguje, pak patrně proto, že je systém daní příliš komplikovaný. Důvodem není, že bychom neměli nástroje, lidi. Důvodem je, že je neumíme využívat. A taky to, že jsme si daňový systém sami nastavili tak, že je obejitelný.

Takže když je celá daň či pokuta či poplatek či nevímco ze životního stylu zbytečná, proč se o ní vlastně mluví? Protože je jen populismus. Vypuštěná vlaštovka na zaujetí pozornosti. Tahle daň či pokuta nikdy nezasáhne nikoho z těch, kdo používají ony symbolicky uváděné tryskáče, jachty či závodní auta. Jen rozumbrada z hospody třetí cenové kategorie totiž automaticky předpokládá, že když někdo jezdí autem, je auto jeho. Tryskáče a jachty nebývají obyčejně vlastněny fyzickými osobami. Jsou obvykle vlastněny firmami registrovanými mimo ČR. To není postižitelné. Snad jen Leoš Mareš si koupil Ferrari jako fyzická osoba a nezakládal si firmu se skrytým vlastnictvím na Kajmanech. I poté, co stát začal naoko brojit proti akciím na doručitele, je u nás stále primitivně jednoduché skrýt vlastnictví – ostatně i nový Občanský zákoník zavádí další metody, které skrytí vlastnictví naprosto legálně umožňují.

To ale pochopitelně značná část těch, kterým leží v žaludku sousedův služební Mercedes, neví. A proto část takových lidí novou daň či pokutu sezobne politikům i s navijákem z ruky a ještě zatleská. Ale vsaďte se, že jakkoliv bude nový nástroj vypadat, nikomu v realitě nevezme jachtu. V zásadě jde jen o rozdmýchávání nálad proti všem bohatým, nepoctivým i poctivým, skrývajícím i přiznávajícím příjmy a majetek. Tato rétorika jen automaticky předpokládá, že si bohatí lidé nakradli. Výraz „podnikatel“ je opět skoro nadávka. To, že podnikatelé dávají lidem práci, ony hospodské rozumbrady pochopitelně nezajímá.

Zkrátka celá kauza i způsob její medializace jen útočí na nízké lidské pudy. Soused bude chtít udávat souseda, že jezdí drahým autem, aby se následně ukázalo, že je auto služební. Velké ryby utečou jako vždy, v síti skončí jen drobné čudly z vyšší střední třídy. Jako třeba lékaři, kteří si sice často stěžují na plat a chtějí stávkovat, ale přitom překvapivě často jezdí v překvapivě dobrých autech. (Že by úplatky?) Velké ryby jako politici, kteří po odchodu z politiky náhle nečekaně zbohatnou (protože zázračně zaspekulují s akciemi), budou mít své původně nelegální příjmy už dávno vyprané. A žádné jachty vlastnit nebudou - protože je budou vlastnit jejich fiktivní zahraniční firmy.

A přitom je to tak jednoduché. Stát by se neměl babrat v tom, jak lidi dál šikanovat a nabádat k udavačství. Měl by se raději zabývat tím, jak mít daně tak jednoduché, že nepůjde v nich kličkovat.