Co petarda, to blbec

Bilance letošních vánočních svátků v mé rodině je vskutku výživná: Zaprvé jeden potomek si nedobrovolně zaplaval v rybníku, když v osmi stupních nad nulou testoval, zda už je zamrzlý. Zadruhé manžel se málem musel vzdát své touhy na zplození ještě jedné holčičky, když mu až dosud zatím vyšla celá baterie kluků. A to díky tomu, že tak rozdováděl našeho psa, až psisko v ráži s veselým štěkotem chňaplo a nechtělo pustit. Manželovu rozmnožovací schopnost zachránil jen jeho bryskní úhybný manévr, díky němuž to skončilo jen modřinou na zadku. A zatřetí jsme museli první letošní den zavelet k celodenní brigádě za účelem očištění zahrady od zbytků pyrotechnické munice.

Ba ne – nešlo o pozůstatek naší pyrotechnické aktivity. Šlo o pozůstatek pyrotechnické aktivity jednoho ze sousedů, který došel k názoru, že silnice za naším plotem je k odpalování petard naprosto ideální. Můj následný pokus o smířlivou dohodu ovšem skončil rychlým ústupem ze scény, protože rachejtle poťouchle měnily směr a hrozily, že namísto výbuchu vysoko ve vzduchu a následném odhození odpadu přes plot explodují u mých nohou. (Tak jako ostatně už kdysi – už před mnoha lety na Madeiře mne při novoročních oslavách jedna zatoulaná rachejte namísto do oblak letící metr nad zemí mírně popálila.)

Můj předčasně skončivší záměr zarazit to boží dopuštění za plotem ovšem nebyl motivován snahou zachovat zahradu čistou. Měl mnohem přízemnější důvody. Tak předně ani jedno z mých dětí v tom bugru nedokázalo spát. Naše jindy noblesní britská kočka se klepala jak ratlík v koruně fíkusu. A náš lehce přerostlý pes velikosti poníka (ano, ten, co o den dřív tak nemilosrdně ve hře rafnul manžela do zadku) se s vytím hodným psa baskervilského pokusil zalézt pod stůl. Pod ten se ovšem nevešel, pročež stůl nadzvednul a všechny sklenky toho času na stole umístěné se s mohutným řinčením poroučely na zem. Následně pes-poník funěl a vzdychal se stolem zavěšeným na hřbetě s takovou frekvencí, že jsem očekávala jeho infarkt každou vteřinou. Zkrátka Sodoma-Gomora.

Jsem malicherná? Nemám smysl pro legraci, když se mi příčí silvestrovské rachejtle? Nemyslím. Pominu-li binec, jaký po sobě tenhle druh zábavy nechá na veřejných plochách, nebo utržená ruka jednoho mého známého, je tu slušná sbírka toho, co ekonom nazývá „negativní externalitou“. Nebo, chcete-li, nezaviněné náklady a příkoří na osobních svobodách a majetku způsobené cizí činností a nijak nekompenzované: Znečištěná soukromá zahrada. V lepším případě znečištěné, v horším případě popálené cizí auto, jako jsem zažila před dvěma lety. Mé popálené lýtko na Madeiře, ačkoli jsem stála v údajně „bezpečné“ a páskou ohraničené sekci „pro čumendu“. Přetržený noční spánek mého čtyřměsíčního neviňátka. Vyplašení domácí mazlíčci…

Negativní externality jsou protivné, ale jakžtakž pochopitelné, když jde o velké činy: O znečištění vzduchu v důsledku výroby elektřiny, o hluk v důsledku stavby dálnice… Ale jsou protivné a nepochopitelné, když jde o zábavu několika jedinců na úkor jedinců jiných.

Taky byste rádi doma nebo na chatě v neděli sekali trávník, ale nejde to, protože místí vyhláška zakazuje hluk v neděli, jelikož většina občanů chce odpočívat? Vztekáte se stejně jako já, že přes pracovní týden si zahradu neposekáte, protože pracovní týden má název od slova pracovati, míněno pracovati v zaměstnání a nikoliv na zahradě? A rozčiluje vás, že si sami nemůžete aktivně odpočinout sekáním trávy, protože lenošící část spoluobčanů vás vcelku demokraticky přehlasovala a přeje si neděli bez hluku? Pokud patříte mezi tuhle skupinu lidí, pak vás patrně dovádí k šílenství fakt, že zapnout sekačku v neděli je kvůli pasivnímu odpočinku dospělých zapovězeno, ale budit malé děti o půlnoci po celý jeden týden kolem Silvestra je povoleno.

Co povoleno – ono je to podporováno. Protože teď přichází to nejlepší. Buzení malých dětí ze snů a týrání citlivých uší zvířátek je placeno a tedy podporováno z veřejných peněz. Tedy z peněz nás všech. Platím poplatek za svého psa, aby tento poplatek byl vzápětí přetaven ve veřejný ohňostroj, který mého psa zdecimuje.

Od nové pražské radnice, která se kasala, že „nastolí pořádek“, bych očekávala, že oním pořádkem bude mít na mysli hlavně pořádek finanční. Tedy že se vytasí, když už ne s přebytkovým, pak alespoň s vyrovnaným hospodařením s veřejnými penězi. Nu – zjevný omyl. Protože výkvětem takového zodpovědného hospodaření asi není přibližně jeden prošustrovaný milion na ohňostroj. Brno se zhruba půlmilionem se taktéž nenechá zahanbit, zrovínka jako další města i drobné obce. Koneckonců z cizího krev neteče, neboli utrácení veřejných peněz nebolí… Tedy – nebolí lidi. Že bolí chlupatá ušiska našich němých tváří, to už je věc jiná; němé tváře si přece neumí stěžovat.