Žaluji náš sociální stát
Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil…? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?
V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.
Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.
Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.
Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)
Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.
Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.
To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.
Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.
Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.
A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.
Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.
Markéta Šichtařová
Digitální měna centrálních bank se stala realitou
V poslední době se vyrojila řada více či méně přesných či zmatených zpráv o tom, jak digitální měny centrálních bank (CBDC) začínají být uplatňovány na mezinárodním poli. To chci uvést na pravou míru.
Markéta Šichtařová
Cesta do pekla aneb zvažuje se nová daň
Nepřestává mě fascinovat, s jakým nadšením lidé volají po nových daních, aniž by si uvědomili, že napříště mohou být na řadě. Okřídlené „nesuď a nebudeš souzen“ bych parafrázovala jako „nevolej po vyšších daních a nebudeš zdaněn.“
Markéta Šichtařová
Z tohoto důvodu energie zůstanou drahé
Symbolem zeleného tažení Evropy je koncept emisních povolenek. Nebo jinak řečeno: Evropský systém obchodování s emisemi ETS je hlavním nástrojem EU pro pokus o snížení emisí skleníkových plynů.
Markéta Šichtařová
Návod na opravu naší ekonomiky
Když jsme před více než třiceti lety prožívali revoluci, přáli jsme si stát se součástí západu. Západní svět pro nás představoval vzor. Něco se ovšem zvrtlo.
Markéta Šichtařová
Co se to děje s úroky?!
Už tento týden bude znovu Česká národní banka rozhodovat o nastavení jejích úrokových sazeb. A ekonomové ve svých reportech skoro o ničem jiném nemluví.
Markéta Šichtařová
Čelíme statistickému zkreslení
Počet lidí, kteří si spoří na penzi se státním příspěvkem v takzvaném třetím pilíři penzijního systému, v roce 2023 klesl o 173.000 na 4,224 milionu lidí. Vyplývá to ze statistik ministerstva financí.
Markéta Šichtařová
A je to tu znovu, banky mají problémy
Akciové indexy se drží na dohled rekordních maxim. Což je synonymem pro fakt, že investoři mají nasazeny růžové brýle. Je tu totiž hned několik zdrojů rizik.
Markéta Šichtařová
Hospodářský růst jde do kopru
Jako spíš „optimistická“ zpráva bylo tiskovými agenturami prezentováno oznámení, že Škoda Auto začne v Indii vyrábět malé sportovně-užitkové vozidlo SUV s délkou do čtyř metrů,
Markéta Šichtařová
Držím pěsti zemědělcům
Taky jste slyšeli tu řečnickou otázku, o co prý vlastně zemědělcům jde, když zisky mají pořád dobré?
Markéta Šichtařová
Ohrožení suverenity?
Doba covidová byla obrovským fenoménem a pokusnou laboratoří, jakou jsme si do té doby neuměli představit.
Markéta Šichtařová
Česká kritéria pro přijetí eura
V poslední době více než kdykoli dříve slýcháme od vládních představitelů volání po zahájení procesu k přijetí eura.
Markéta Šichtařová
Kvóty na ženy: Mentalita oběti
Český mediální prostor notně rozvířil nový vládní návrh o minimálním povinném zastoupení žen v radách evropských společností kótovaných na burzách v členských státech.
Markéta Šichtařová
Politický proces
Ačkoliv se o tom v českých médiích příliš neinformuje, na finančních trzích hrozí vzplanout nezvyklý typ požáru. A roznětkou by se mohla stát země, kde by to málokdo čekal. Že nejde o legraci, je vidět už nyní z opatrného chování
Markéta Šichtařová
Ptát se nebudu, nechci problémy
Léto 2018 - Venku svítí slunce. Ještě sedím v práci. Máme toho teď až nad hlavu, prý konjunktura. Tak aspoň máme pěkné prémie. Těším se na dovolenou, zase letím na Madeiru. Loni to bylo super, tak snad to bude stejné.
Markéta Šichtařová
Lekce základů ekonomie pro ministry
Dneska si dáme takové malé základy ekonomie, aneb lekci pro ministerstvo financí. Povíme si, jak působí zvyšování daní. Pokud vaše radary zaznamenaly podezření na jízlivost, jsou správně nastavené. Poslední čísla o daňovém výběru
Markéta Šichtařová
Když se spotřebitelé vzbouří k bojkotu
V demokracii vládnou volení zástupci, vzešlí ze svobodných voleb, kteří vytváří zákony prostřednictvím transparentního fóra z parlamentu.
Markéta Šichtařová
Je-libo moučného červa?
Od roku 2021 mapa chráněných území Natura 2000 v Nizozemsku vytyčuje oblasti chráněné před emisemi dusíku.
Markéta Šichtařová
Zbraně nezabíjejí
Čas od času se přihodí, že nějakému politikovi či politické straně klesnou v důsledku jejich neschopnosti preference, a tak zatouží pohonit si triko na nějakém staronovém recyklovaném tématu.
Markéta Šichtařová
Kdo je viníkem drahých potravin?
Před Vánocemi většina lidí má sklon ohlížet se, jaký byl rok předešlý a jaký bude ten budoucí. Aby ale rekapitulace byla komplexní, musíme zmínit nejen makroekonomické indikátory, ale i širší kontext.
Markéta Šichtařová
Povinné dárky ve školách jsou zlo
Nevinná dobrosrdečná iniciativa, nebo nebezpečný nemorální precedent? V základních a mnohdy i středních školách je touto dobou zvykem, že děti si musí losovat jména spolužáků, kterým povinně mají dát dárek.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 684
- Celková karma 43,35
- Průměrná čtenost 20213x
ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., ekonomka,
spoluautorka několika bestsellerů o aktuální ekonomicko-politické realitě.
V roce 2016 vydala knihu Jak to vidí Šichtařová, aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti.