Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Žaluji náš sociální stát

23. 09. 2016 8:00:00
‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu.“ Tak zněl titulek článku, který tento týden uveřejnil zpravodajský server lidovky.cz. A jak se dalo čekat, vzedmul vlnu emocí. Ale... proč vlastně?

Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil...? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?

V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.

Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.

Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.

Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)

Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.

Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.

To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.

Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.

Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.

A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.

Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.

Autor: Markéta Šichtařová | pátek 23.9.2016 8:00 | karma článku: 48.85 | přečteno: 71705x


Další články blogera

Markéta Šichtařová

Prožrané daně

Ministerstvo financí opakovaně – už roky, a to bez ohledu na stranu, která mu zrovna vládne – podléhá nebezpečné iluzi. Má dojem, že jak se ekonomice dařilo letos, tak se jí taky bude dařit v roce příštím.

14.9.2018 v 8:00 | Karma článku: 47.70 | Přečteno: 14246 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Když vaše noční můra se zhmotní a ukradnou vám dítě

Možná jste zaznamenali kauzu, která před dvěma třemi týdny prošuměla českým prostorem. Šlo pedofila, jinak ovšem elitního psychiatra pracující pro norskou sociální službu Barnavernet.

8.9.2018 v 10:12 | Karma článku: 48.12 | Přečteno: 15890 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Černý Harry Potter, bílý Nelson Mandela

Může být dospělá Hermiona z Harryho Pottera v chystané divadelní hře černoška? No jasně, že může, co by nemohla. Dokonce i sama autorka Harryho Pottera, J. K. Rowlingová, je prý pro.

30.8.2018 v 8:00 | Karma článku: 48.69 | Přečteno: 17574 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Co Čech, to otrok!

Většina lidí si myslí, že fake news vytváří vlády. Někdo z toho viní ruskou propagandu. Někdo americkou. A někdo zase bruselskou. No - podle mě je vytvářejí i neziskovky. Vážně!

24.8.2018 v 8:00 | Karma článku: 48.03 | Přečteno: 18306 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Ondřej Stejskal

6 nejdůležitějších finančních kroků, které můžete podniknout když je vám 20 let

Když je vám dvacet, je to ideální čas k položení základů vaší finanční budoucnosti. Rozhodnutí, která uděláte nyní ovlivní, v jaké situaci se budete nacházet ve svých 30 a dále.

19.9.2018 v 16:50 | Karma článku: 7.30 | Přečteno: 257 | Diskuse

Jakub Janata

Evropský a americký protekcionismus.

Zle je, když Trump uvalí dovozní cla na zahraniční zboží. A zle je, když se to má týkat Evropy. Zarytí fandové volného obchodu křičí, brečí a ječí. Bojují za svět bez cel. Proč ale aplikujeme opačný postoj, jedná-li se o EU?

18.9.2018 v 10:48 | Karma článku: 13.32 | Přečteno: 303 | Diskuse

Marie Svátková

Jak se mne pokoušelo okrást Kellnerovo 02

Jsem rozvedená matka. Nijak se za to, že jsem samoživitelka, nestydím. Vždy jsem si uměla poradit jak s financemi, tak starostí o dceru a nikdy mi to nevadilo, ba spíše naopak.

17.9.2018 v 22:05 | Karma článku: 30.26 | Přečteno: 1827 | Diskuse

Josef Šoltes

Bohatství mileniálů a babyboomers

Poslední století s drobnými výjimkami platilo, že následující generace se má vždy lépe, než ta předchozí. Poslední dobou se ovšem zdá, že toto pravidlo přestává platit.

17.9.2018 v 21:54 | Karma článku: 9.28 | Přečteno: 457 | Diskuse

Jan Ferenc

Investice bez vidiny zisku je nesmysl

Podle Andreje Babiše by zahraniční investoři měli ze svých zisků vice reinvestovat v ČR. Nebo by mohli „sumami o mnoha nulách“ každoročně přispívat do fondu národního vzdělání. Proč ne? Pokud jsou někteří z nich padlí na hlavu...

17.9.2018 v 4:24 | Karma článku: 11.97 | Přečteno: 337 | Diskuse
VIP
Počet článků 392 Celková karma 48.36 Průměrná čtenost 20489

Markéta Šichtařová,

ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., ekonomka,

spoluautorka několika bestsellerů o aktuální ekonomicko-politické realitě.

V roce 2016 vydala knihu Jak to vidí Šichtařová, aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více




Najdete na iDNES.cz