Ale přeci jen může jít o velký rozpočet, anebo o ještě větší rozpočet. A v poslední době jde celosvětově o ten ještě větší.
Evropané si usmysleli bezuhlíkovou ekonomiku a bezuhlíkovou mobilitu. Usmysleli si tedy elektromobily. Aby se drahé a nepříliš praktické elektromobily prodávaly, usmysleli si i dotace. Nejvíc se tedy elektromobily prodávají v zemích, které jejich prodej dotují.
Ale nezapomínejme, že jde o rozpočet. O to, aby byl hodně velký. Takže dotovat elektroauta není pro státního úředníka příliš praktické, protože mu to způsobuje výpadky v rozpočtu. A tak uděláme co? V Británii na to přišli jako první: Zavedeme silniční daň na elektromobily. Že jsme kdysi slíbili, že budeme elektroauta podporovat? No a co. Sliby se slibují. Našinec si místo elektromobilů může dosadit CNG.
A tak je to v ekonomice vždy. To, co se na první pohled jeví jako dar, se časem vždy ukáže jako dar danajský. Nelze vytvořit perpetuum mobile. Nelze rozdat všem lidem bez rozdílu pět tisíc a způsobit, že budou bohatší; způsobíme, že budou stále stejně chudí, ale bude o to větší inflace. Nelze dotovat elektromobily, aniž bychom někomu zase peníze vzali. To je ještě celkem úspěch, že tady se budou na silniční dani brát peníze těm stejným lidem, kteří předtím dostali dotaci; taky se mohly sebrat někomu úplně jinému.
A čím víc stát přerozděluje, čím víc na jedné straně bere daně a na druhé dává dotace, tím větší část ekonomiky je státní. Konkrétně: Celkové výdaje vládních institucí jenom v prvním čtvrtletí roku 2022 meziročně vzrostly o 3,7 % a dosáhly 46,3 % HDP. Přitom během prvního kvartálu roku 2019, tedy v době před pandemií koronaviru, dosahovaly výdaje vládních institucí pouze 41,9 % HDP. Tedy je zřejmé, že podíl státní ekonomiky stále roste, soukromý sektor se stále zmenšuje. A zmenšuje se proto, že enormně rostou výdaje státu. Státní ekonomika již je tedy téměř poloviční. Soukromý sektor je nadpoloviční jen o fous.
A tohle má dramatické dopady i v sektoru, který se zatím ještě tváří jako soukromý. Tím, že vysoce dvouciferné procento soukromých firem je udržováno při životě jenom skrze dotace, chovají se tyto firmy tak neefektivně, že v čistě tržním prostředí by nikdy neobhájily svou existenci. Přibývá manažerských i administrativních pozic, přestože těmto firmám klesá produktivita. Sociálním, zeleným a jinak společensky oblíbeným tématům se tyto firmy věnují víc než vlastnímu podnikání. Ztratil se i tlak na rozvoj technologií, firmy k tomu nemají motiv.
Soukromá firma ovšem může přežít jen jediným mechanismem: Honbou za ziskem. Protože tyto firmy však místo o zisk usilují o zelenost, sociálnost a další neziskové cíle, chovají se vlastně ve stále větší míře jako neziskovky nebo jako stát. A umožněno je to jen a pouze tím, že už nejsou v pravém slova smyslu soukromé, ale částečně státní, protože čerpají státní dotace.
