Provozovatel plynovodu v pondělí nahlásil pokles tlaku v potrubí, které – jak známo - vede z Ruska do Německa a donedávna bylo hlavní trasou pro přepravu ruského plynu do EU. To úplně nesvědčí o tom, že by se plynová krize normalizovala.
Nenormalizují se ani další záležitosti. Poté, co byl v pondělí zveřejněn index ekonomické nálady Ifo, přední německé instituty opět zhoršily výhled německé ekonomiky. A OECD varuje, že velkým ekonomikám kvůli inflační a energetické krizi hrozí recese. (Ach jak nepřekvapivé.) Akcie proto logicky dál letí dolů.
Jen za pondělí akciový index S&P 500 ztratil další 1 procento, Dow Jones dokonce 1,1 procenta. A rozdíl mezi výnosy desetiletých německých a italských státních dluhopisů je nejvyšší od května 2020, kdy mnohé silně znervózňoval a užuž se spekulovalo, že Itálie přestane být schopna splácet své státní dluhy. Ano, toto je ona dluhová krize, o které často mluvím, nazývejme věci jejich pravými jmény. Dluhová krize je situace, kdy (například) státy nejsou schopny bez vnější pomoci financovat svůj chod a splácet své dluhy. Itálie v tuto chvíli schopná splácení svého dluhu bez probíhající pomoci ECB již není.
Itálii by pomohlo, kdyby ECB opět snížila své úrokové sazby. Jenomže – ECB se pár let po funuse probrala k životu a její šéfka Lagardeová prohlásila, že navzdory tomu, že ví, že to povede k dalšímu prohloubení recese, bude ECB pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb kvůli inflaci. Itálii a dalším zemím to současně bude zatloukat další hřebíčky do dluhové rakve.
Z tohoto krátkého výčtu posledních událostí by se mohlo zdát, že všechno jde v ekonomice od deseti k pěti. Já si to ale nemyslím.
Teď si uděláme malou odbočku, která sem nepatří jen zdánlivě. Orwellova kniha Velký bratr popisuje chmurnou budoucnost, ve které ekonomika je 100% státní, individualita neexistuje, podnikání neexistuje, soukromí neexistuje a vše – každá vteřina života jednotlivce, každý čin - je kontrolováno. Tato kniha je sice svým způsobem brilantním varováním před totalitou, socialismem a obecně kolektivismem, ale přesto se v jednom mýlí, respektive svět nikdy nemůže ve všech zemích a dlouhodobě dojít do těchto konců. A tím důvodem je to, že pokud by skutečně ekonomika fungovala tak 100% státně, jak Orwell vykreslil, brzy by začala produkovat kvanta zmetků, nepoužitelné práce, chyb. Lidem by chyběla motivace cokoliv dělat pořádně, a tak by nic nefungovalo. Dřív či později by tedy přestaly fungovat i ony vše kontrolující kamery a kontrola by přestala být tak děsivá.
Přesně to nám dokazuje i historie. Nejzářnější příklad je tzv. válečný komunismus z let 1918-1921, který museli sami bolševici ukončit, protože bylo našlápnuto na hladomor a prostě to nefungovalo. A tak zase začali se skřípáním zubů aspoň do jisté míry tolerovat soukromé vlastnictví. A tak bychom mohli pokračovat dál historií a nacházet další, byť méně zjevné příklady. Pointa zní: Příliš velká neefektivita popírající tržní zákonitosti se nakonec vždy dříve či později zhroutí vlastní vahou. Možná již začínáte tušit, kam mířím.
Čas od času je možno prohlásit: Čím hůře, tím lépe. Teprve když je moc špatně, může to aspoň některé zaryté ideology probudit. Zvyšování úrokových sazeb ECB je moc dobře, protože to aspoň částečně vyruší část zombie-firem v Evropě. A to potřebujeme. A pokračující energetická krize je svým děsivým způsobem taky nutná, aby se veřejnost i politici pod tímto tlakem probrali z blouznivé naivity Green Dealu. A tou nejbáječnější zprávou poslední dnů je...
... že německá energetická společnost RWE se připravuje na opětovné zprovoznění tří dříve odstavených hnědouhelných (!) elektráren. Takový čin byl ještě před dvěma lety nepředstavitelný. Do sítě by měly začít dodávat energii už od října. Ideologické tažení, které způsobilo nynější energetickou krizi stejně tak jako nynější inflaci a recesi, začíná dostávat první trhliny a ztrácí členskou základnu.
