A ještě lepším příkladem jsou úvahy o zrušení hotovosti.
To by samozřejmě vedlo k tomu, že každá transakce je pod drobnohledem státu. Právě na příkladu úvah o zrušení hotovosti je vidět, že u nás zatím nejde primárně o sledování lidí, ale sledování peněz. To má k sobě však blízko. Podobně, jako se obrazně říká, že na každou potvoru se už vaří voda, u nás se zase na každého vede „složka“, i kdyby měla mít podobu „jen“ záznamu o tržbách.
Sledování lidí ovšem není jedinou buzerací, která komplikuje život podnikatelům. Zbytečná regulace pro regulaci se zbůhdarma přitvrzuje na všech myslitelných frontách. Dokládají to tvrdá data:
Podle dat společnosti CRIF se celkový počet podnikatelů v ČR v roce 2019 snížil o dvacet tisíc. Nejčastěji mizeli podnikatelé v oblasti obchodu. To je větší úbytek podnikatelů než v předešlých letech. Zatímco počet těch, kteří s podnikáním začali, moc nevybočuje z dlouhodobého trendu, počet těch, kteří s podnikáním skončili, vyskočil nad dlouhodobý průměr.
Samozřejmě je logické předpokládat, že podnikání zabalili hlavně ti, kteří byli jen málo aktivní. V rámci živnosti tu a tam uzavřeli nějakou smlouvu o stavebním spoření, nebo čas od času na tržišti prodali nějakou tu keramiku. Tedy nevykázali žádnou frenetickou činnost, která by českou ekonomiku spasila. Uznali, že regulace už je tolik, že se jim takové příležitostné prodávání nevyplatí. Ti, kdo budou chtít různé typy buzerací bránit, to budou prezentovat jako skvělou věc, protože se podle nich „pročistí trh“ a zůstanou jen ti velcí.
A já na to opáčím, že není nic záslužného nechat přežít jen ty velké a zadupat malé. Naopak frajeřina je mít podmínky pro podnikání takové, aby se vyplatilo prodat i jeden podomácku smatlaný proutěný košík za rok. Je v našem zájmu, aby si podnikáním tu a tamhle přivydělávali i ti, kdo mají jiné, hlavní zaměstnání. Ještě jinak řečeno, je v zájmu všech, aby soukromý sektor byl co největší.
Když říkám „v zájmu všech“, myslím všech: Ministerstvo financí ČR nedávno zveřejnilo výsledek hospodaření státního rozpočtu za první měsíc letošního roku. Pokladna skončila deficitem ve výši 8,0 mld. Kč. V lednu přitom byly v posledních letech vždy přebytky. V rozpočtu se krom jiného negativně projevily sociální dávky, které vyskočily meziročně téměř o 11 %. Je to jen opět další doklad toho, jak státní sektor roste: Zaměstnává víc úředníků, platí větší sociální dávky, věnuje vyšší dotace jízdného, vybírá vyšší daně.
Stát roste, soukromý sektor se smršťuje. Neboli ten, kdo nic neprodukuje, roste z životních funkcí toho, kdo produkuje. Parazitický státní organismus vysává hostitelský soukromý. Kam až? Kde je ten zlom, za kterým hostitel zkolabuje?
Dobrou zprávou je, že ještě poměrně daleko, protože příklad severní a západní Evropy ukazuje, že stát se dokáže rozpínat ještě víc. Špatnou zprávou je, že je to jednosměrná dálnice do pekla, které už v některých zemích nastalo. Protože kupříkladu francouzský socialismus mi dost pekelný vskutku připadá.
Zajímavě se na téma státní likvidace podnikatelů a zvláště živnostníků v rozhovoru pro Reflex vyjádřila ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková. Prohlásila: „Mně připadá nelidské najednou říct: „Protože neumíš s počítačem, už v téhle zemi nemůžeš podnikat.“ Nikdy to není tak, že občané jsou tady pro stát, ale stát je tady pro občany. Jenže pravidla často vytváří někdo, komu je pětatřicet, bydlí v Praze, má mobilní telefon a vysoký příjem, takže mu vůbec nedochází, že třeba další pársetkorunová položka za internet může být přesně tím bodem, kdy se láme rentabilita konkrétního podnikání.“
Asi tak nějak. Státní úřady o nás už mají informací jako nikdy a půjde to dál. A počet omezení taky poroste. Myslím, že vůbec není daleko pravdě onen vtip, jak chlapeček přijde k americkému prezidentovi a říká mu: „Tatínek říká, že jste lhář!“ A prezident mu odpoví: „To ale není tvůj tatínek!“ Bylo by to celkem legrační, kdyby to nevystihovalo realitu.
(Tento text využívá úryvky z knihy Pikora – Šichtařová: S androidkou v posteli)
