Ono se to pak jaksi devalvuje, že.
Co se mi ale nikdy devalvovat a líbit nepřestane, je dámská – tedy v mém případě spíš pánská – krása. Dívat se na pohledného chlapíka bez rosolu tu a tamhle jest koníček, co se neomrzí. (Nedej Bože, když ještě k tomu umí hrát na kytaru.) (Natož když k tomu má ještě kapku přerostlé háro.) Začíná to ale s mým koníčkem vypadat bledě. Zdá se, že čím dál víc jsou pánové na indexu. A pohledné dámy jsou nemravy nemravné, správně uvědomělá evropská občanka smí býti pouze zahalená šeredná obluda.
Aspoň to mě napadá, když jsem tento týden zmerčila zprávu, že v porotě letošní soutěže Miss Germany smějí být jen ženy. Od přebornice v karate, přes televizní hlasatelku až po bývalou političku. Po 93 letech existence soutěže, v níž především muži definovali, jaké ženy jsou pro ně zajímavé, byli muži vystrnaděni. Nyní budou ženy posuzovat ženy. Nikoliv podle krásy. Ale podle... osobnosti.
V rámci korektnosti a hrůzy z diskriminace (považte ten děs, že by snad ze soutěže krásy mohla být vystrnaděna nějaká pizda), jsme došli až ke stoprocentní diskriminaci mužů, kteří nesmějí svůj názor na ženy říct.
Nic proti soutěži osobností. Klidně si ji založte. A pojmenujte si ji Madam Zajímavost. Ale proč ta faleš? Proč se tvářit, že vybíráme krásu, když krása je na obtíž? Když se ženy už nemohou v soutěži ukazovat v plavkách? Když muži nemohou říct svůj názor, jaká žena je přitahuje nejvíc? Proč ta přetvářka?! To není jenom ojedinělý experiment, to je infekce, která se šíří. Stejné záměry má totiž i Miss Universe a od plavek se odstupuje i v dalších soutěžích. To je celý trend.
Začíná to být celý generační problém; až příliš mnoho lidí se nechá až příliš snadno ohloupit. Když se jim řekne, že pohled na ženské křivky a odhalené mužské svaly je nemravný, když se jim to bude dostatečně opakovat, když se jim na billboardech namísto sex symbolů a Femme Fatale ze šedesátých let začnou nabízet takzvané „autentické ženy“, rozumějme odstrašující důsledky konzumace hamburgerů, nakonec si dají říct a vyprodukují třeba... třeba #metoo.
Tedy hnutí, které na pár měsíců zvedlo pochroumané ego několika feministkám, a které dlouhodobě poškodilo většinu žen, protože od akce metoo si muži (nejen) v USA dávají zatracený pozor, aby nejeli s ženou ve výtahu sami, natož aby na mužské pracoviště přijmuli nějakou dámu, jelikož by si tím zahrávali s průšvihem. Jojo, pěkně se to vymstilo. Z předešlé nulové diskriminace žen tahle akce vykřesala skutečnou diskriminaci, protože jen blázen-chlap by si teď třeba ve financích najmul do kanceláře potenciální potížistku.
Známé jsou fotky ze sedmdesátých let z Iránu. Tehdy tamní ženy zachvátila evropská móda a propadly minisukním a velkým výstřihům. Pak přišla kulturní revoluce. Jak vypadá Irán dnes, víme. Proč jen mi stávající tažení proti odhalené ženské kráse připomíná podobnou kulturní revoluci? Denně si říkám, zaplaťpámbu za to, že u nás jsme ještě pořád víceméně oázou normálnosti.
Ale jak dlouho ještě? Protože nenechme se mýlit, také u nás má „korektnost“ své oběti. To, co před pár lety byla pěkná fotka holky v minisukni, kterou jste pochválili, může být jednou příklad sexistického čuněte.
Takový malý příklad ze života: V roce 2013 jsem napsala speciální kuchařku „Citlivá kuchyně“ pro lidi trpící různými alergiemi a potravinovými nesnášenlivostmi. Tedy ne že bych zatoužila zařadit se mezi hvězdičky, které mají potřebu každému na potkání vykládat, jak vařit vajíčko natvrdo; pointa byla v tom, že se u manžela i našich dětí objevila celiakie, tedy nesnášenlivost lepku, a já se musela ze dne na den úplně kuchařsky rekvalifikovat.
A jak je mým zvykem, když něco dělám, dělám to od podlahy. Tudíž i v tomto případě jsem se do studia pustila hodně zevrubně – a brzy zjistila, že v běžných bezlepkových kuchařkách jsou hrubé chyby a málokdy nějaká česká kniha nahlíží na tuhle záležitost skutečně komplexně. A když už jsem to s tím studiem a vařením vzala tak důkladně, napsala jsem v podstatě sama pro sebe a svou rodinu jakési pojednání. A pak už byl jen krok k tomu celou tuhle práci také zveřejnit. Čímž se ovšem dostáváme k jádru věci:
Když jsme vytvářeli obálku knihy, naběhl fotograf, naložil mi do náruče hromadu zdravých poživatin od borůvek přes banány až po jakési zelené lupení, a že to všechno vyblejskne. A protože se mu pořád cosi na kompozici nepozdávalo, obcházel kolem dokola, tu ohnul vlásek, tu posunul ramínko šatů. Až nakonec ramínka odepnul úplně a vyfotil mě jen tak s holými rameny v lehkých letních šatičkách s velkým výstřihem, z něhož stejně nebylo skoro nic vidět, jelikož dekolt byl zarovnán onou náručí poživatin. Hotovo, obálka šla do tisku. A když kniha vyšla, všichni řešili, co je v ní psáno, a nikdo neřešil obálku.
Ne tak o pouhé (!) tři (!) roky později. Kniha byla před vyprodáním, musel se dělat dotisk. Nikoho ani nenapadlo cokoliv na knize měnit; ostatně na trhu se osvědčila. Jo – to jsme si dali! Nevěřili byste, jak pouhé tři roky dokázaly posunout atmosféru ve společnosti. Zatímco v roce 2013 nikdo na obálce neshledal nic, co by stálo za komentář, v roce 2016 se začaly sypat komentáře, jak je obálka vulgární a sexistická. (Nutno dodat, že v 96 procentech případů byly pohoršeny ženy.) Důvodem jejich pohoršení se stala – podržte se! – malá čárka, která se vyrýsovala na příslušném místě ve výstřihu.
A největší bžunda na tom byla, že když jsme obálku fotili, ani nám na mysl nepřišlo, že by v tom někdo mohl spatřovat něco sexistického; během tří let se ale ovzduší tak změnilo a „zfeminizovalo“, že stejná věc byla rázem považována za sexistickou čuňárnu. Jak by to asi vypadalo dnes, o další 4 roky později? Dost možná, že když se k Missce už ani nesmějí vyjadřovat muži, kuchařka by rovnou byla označena a pornografický matroš.
(Text používá úryvky z knihy Pikora & Šichtařová: S androidkou v posteli)
