Když vaše noční můra se zhmotní a ukradnou vám dítě

8. 09. 2018 10:12:32
Možná jste zaznamenali kauzu, která před dvěma třemi týdny prošuměla českým prostorem. Šlo pedofila, jinak ovšem elitního psychiatra pracující pro norskou sociální službu Barnavernet.

To je ona nechvalně proslulá sociálka, která odebírá fungujícím biologickým rodinám děti na základě smyšlených obvinění. A dotyčný pedofil byl osobou, která mohla o odebrání rozhodovat.

Na první pohled by se mohlo zdát, že případ je dost daleko od Česka. Ale není. Týká se nás minimálně ve dvou rovinách. Zaprvé odebrání dětí se týká i českých a slovenských rodin, které udělaly tu chybu, že z neznalosti se usadily v Norsku. Připomeňme známé kauzy Evy Michalákové a slovenské rodiny Ladických.

Zadruhé Norsko svou filozofii ničení rodin vehementně vyváží do světa. Tak jako v souvislosti s některými zeměmi se s despektem mluví o „vývozu demokracie“, v případě Norska bychom mohli mluvit o „vývozu antirodinné politiky“. Konkrétně to Norsko ve spojení s dalšími zeměmi (Island, Lichtenštejnsko) praktikuje skrze takzvané norské fondy, které jsou velmi aktivní i u nás. Za poskytnuté dotace pak pochopitelně chce něco zpět – tedy příklon o oné antirodinné filozofii.

V souvislosti s aktivním šířením nové liberálně levicové doktríny se jako o infante terrible často mluví o G. Sorosovi. Jenomže to není přesné; respektive Soros v tom zdaleka není sám. Zatímco Soros si z této doktríny vzal zejména promíchávání národností a migraci, Norsko se angažuje zejména v genderových a (anti)rodinných tématech. A opakuji: Je velmi aktivní i u nás. Nese to s sebou již jisté plody:

„...Přivolaná ochranka mi nasadila pouta a zavedla mě do podzemní chodby. Bylo to poprvé, co jsem se o existenci podzemních chodeb v Marsens dozvěděla. Pouta na rukách, ochranka vedle mne, chodba bez oken a tuny hlíny nad mou hlavou – to byl koktejl, díky němuž jsem se začala doslova zalykat hrůzou. Dodnes mě obrázek té podzemní chodby a fantazijní představy, co se v ní může odehrávat se zcela bezmocnými pacienty, budí ze spaní...“

Asi sotva uhádnete, kam tento děsivý úryvek zařadit. Povím vám tedy skutečný, dosud málo známý příběh:

Na počátku byla zcela zdravá žena, která v životě měla jen trochu smůlu: Na setkání s násilím, na partnery. Pak se do toho vložil rádoby „vyspělý stát“. Žena byla víc než rok na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. Byla falešně prohlášena za psychicky nemocnou a nadopována léky, až skutečně byla téměř připravena o rozum a dohnána k sebevraždě. Při životě ji držela jen myšlenka na syna, který na ni čeká venku. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě...

Známý český psychiatr Cyril Höschl se o tomto příběhu vyjádřil tak, že čtenář se nemůže zbavit intenzivního prožitku absurdity kafkovského světa. Jeden novinář o něm zase mluví jako o příběhu plném přímo hollywoodských zvratů. A úryvek je z biografické knihy Ukradený syn, která jej podrobně dokumentuje.

Až potud se vše zdá vcelku jasné. Většina lidí, která se s příběhem seznámí, jej bude vnímat jako výpověď o nekompetentnosti úředníků u nás i v zahraničí, o střetu kultur, o bezpráví. A proto pro mě bylo doslova šokem, když jsem si uvědomila, že i tak nepolitický příběh je vlastně v pozadí silně zpolitizován.

K příběhu, který jsem si v duchu pokřtila „Ukradený syn“, jsem se totiž dostala oklikou, a to skrze mediálně poměrně známý příběh Evy Michalákové. Já se přitom jen šťastnou shodou okolností osobně znala s lidmi, kteří se v něm usilovně angažovali a Evě Michalákové pomáhali. Díky tomu jsem s úžasem sledovala, jak se kauza rozběhla po dvou různých kolejích.

Na jedné straně byli lidé, kteří byli osobně ve styku s Evou Michalákovou, znali její kauzu do detailů, byli otřeseni a snažili se jí nezištně pomoci například po právní stránce. Na druhé straně byla určitá (menší) skupina novinářů, kteří se kauzy chytili z úplně opačné strany a začali o ní šířit nepravdy. Kdybych byla prostým čtenářem jejich článků, Michalákovou bych nutně musela odsoudit a získala bych dojem, že si odebrání dětí zasloužila. Jenomže já měla informace z druhé strany a věděla jsem, že realita je jiná. A co víc, věděla jsem dokonce, které konkrétní a snadno odhalitelné logické chyby ti kteří novináři při interpretaci některých dokumentů udělali, čím se nechali napálit.

A kdyby jen to. Úplně stejně se nechali napálit i někteří politici. I o tom jsem měla informace z první ruky. Stalo se to tak, že jsem se jednou přátelsky bavila s jedním vrcholovým politikem. A nedalo mi to, abych – když už byla ekonomická témata probraná – se ho nezeptala: „A proč vlastně vy, případně vaše vládní strana, úplně ignorujete případ ukradených ‚norských‘ dětí?“ Odpověď byla míněná upřímně a dobrosrdečně a o to víc mě dostala. Zněla: „Ale my se tím přeci chtěli zabývat. A proto jsme se taky zeptali ministryně práce, co o tom případu ví. A ona nás varovala, že se na to máme vykašlat, protože prý viděla spis a jsou v něm hrozné věci. Prý by za takových okolností byly děti odebrány i u nás.“

Jenomže já měla dost přesné informace o tom, že to není pravda. Ministryně totiž spis v realitě vůbec číst nemohla a o případu skoro nic nevěděla. Nechala se podle všeho napálit úplně stejně jako jistá část novinářů – za údajný „spis“ totiž považovala výplody Barnavernetu. (Vysvětlení, že se „jen“ nechala napálit a „nepoznala“, že nečte skutečný spis, je ještě to přívětivější; kdyby tomu tak nebylo, museli bychom to považovat za vědomou snahu zamést kauzu pod koberec nejspíš ve snaze nepopudit si norské fondy.)

Hluboce mnou otřáslo zjištění, jak natolik nepolitická věc, jako je boj o ukradené děti, může být zpolitizována. Právě v tenhle okamžik jsem se přitom opět jen náhodou dostala k novému případu, který byl případu Michalákových v jistých rysech podobný, a rozhodla se o něm napsat knihu „Ukradený syn“. Jenomže – tím to nemělo skončit. V průběhu psaní a prohledávání dokumentace totiž můj úžas dál rostl. Zas a znovu se ukazovalo, jak je celá věc skrytě zpolitizovaná. Vlastně se ukazovalo, že jednotlivé role v tomto případě byly sehrány nikoliv podle toho, jaká kdo znal fakta, ale v podstatě podle politické příslušnosti. Případ totiž ukazuje naprosto fatální selhání toho, co jsme si v ekonomii navykli označovat „stát blahobytu“.

V této kauze, které se mimochodem přihodila Češce ve Švýcarsku, totiž došlo k neuvěřitelnému selhání celého systému rozvinutého státu. Jedna instituce opisovala od druhé (Snad z pohodlnosti? Z přesvědčení?) a ačkoliv bylo poměrně snadné ověřit si informace, žádná z institucí tak neučinila. Selhala tedy policie, selhali lékaři, oslovené neziskové organizace, soudy, fatálně selhala sociálka. Příběh má nakonec ten nejneuvěřitelnější možný konec, který je jen „polovičním happy-endem“: Žena dokázala za pomoci českého europoslance Zdechovského uprchnout (už to samo o sobě je dost fantaskní) a tím ze svých dvou dětí zachránila aspoň jedno.

Tenhle příběh v sobě ovšem nese obrovské memento a pro mě osobně skandální zjištění. Už delší čas nelze nevidět, že společnost je ostře rozpolcená. Na jedné straně je tu multikulturalismus, neomarxismus, pozitivní diskriminace menšin, rostoucí rasismus vůči bělochům, militantní feminismus, pokus o rozmetání národních států i rodinných vazeb. Na druhé straně tu je uznávání národů, uznávání rodin, uznávání osobní zodpovědnosti. A tyhle dva koncepty jsou stále víc nesmiřitelné a právě v kauzách, jako jsou kluci Michalákovi anebo Ukradený syn, se dokonale vybarvily.

V průběhu rozplétání příběhu mi došlo, že v jádru všeho jde vlastně o to, že část lidí má strach, že kdyby se náhodou ukázalo, že právo je na straně rodičů a jejich dětí, vlastně by to byl přímý útok na celé současné liberálně levicové náboženství. Proti tomu stojí lidé, kteří se snaží rodičům pomoci a v širších souvislostech se vlastně snaží zabránit příchodu tohoto „pokrokářského levicového liberalismu“ i k nám. Tady už jsou úplně přehlíženy argumenty a fakta, protože jako každé náboženství, ani levicový liberalismus fakta ke své víře nepotřebuje. A v osobách některých zejména sociálně demokratických politiků toto nové náboženství strká jak Jezinky prsty až k nám.

Autor: Markéta Šichtařová | sobota 8.9.2018 10:12 | karma článku: 48.18 | přečteno: 16708x


Další články blogera

Markéta Šichtařová

Nechte si svůj elektromobil, já jdu do diesela

Poslední týdny politici nevědí, co řešit dřív. Volby? Nesnadnou volbu koalice? Státní rozpočet? Brexit? Bobtnající dluh Itálie?

19.10.2018 v 8:00 | Karma článku: 47.13 | Přečteno: 10235 | Diskuse

Markéta Šichtařová

A zatím u nás v českém Kocourkově…

Taky máte v poslední době pocit, že čím větší podržtaška, tím větší funkce? Nemyslím jen u nás, myslím globálně.

12.10.2018 v 8:00 | Karma článku: 46.59 | Přečteno: 14253 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Návod, jak vyběhnout s Bruselem

Poslední dobou slýchám tak často o někom, že je populista, že už aby se jeden úplně ztratil v tom, co to vlastně znamená.

4.10.2018 v 8:00 | Karma článku: 48.08 | Přečteno: 15928 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Vyhoďte Francii z EU

Dámy a pánové, neuvěřitelné se stalo skutečností! Já asi prvně v životě souhlasím s francouzským prezidentem Macronem! Macron totiž prohlásil, že potížisté v otázce migrace by měli být vyraženi ze Schengenského prostoru. Má recht!

27.9.2018 v 8:51 | Karma článku: 48.77 | Přečteno: 20895 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Karel Trčálek

Nechejte si svůj diesel, paní Šichtařová, já jdu pěšky

Automobilismus je smrtelnou chorobou naší civilizace, a je už jedno, jestli sedíme v elekromobilu, nebo v dieselu. Článek paní Šichtařové pak jen dokladá, že lidé jsou druhem určeným k vyhynutí či vyhubení, jako kdo chce

19.10.2018 v 18:45 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 69 | Diskuse

Lukáš Otys

Ždímáním firem za vyššími platy

Naše ekonomika vesele roste a životní úroveň stoupá. Nezaměstnanost je nejnižší za posledních 22 let a výdělky rostou nejrychleji od krize v roce 2008. Jsme na vrcholu, nebo ještě můžeme pár let stoupat?

19.10.2018 v 12:07 | Karma článku: 20.24 | Přečteno: 845 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Nechte si svůj elektromobil, já jdu do diesela

Poslední týdny politici nevědí, co řešit dřív. Volby? Nesnadnou volbu koalice? Státní rozpočet? Brexit? Bobtnající dluh Itálie?

19.10.2018 v 8:00 | Karma článku: 47.13 | Přečteno: 10235 | Diskuse

Martin Fafílek

Minulost vpřed!

Proč nemáme moderní města a dopravní systémy? Protože se ochraňují ruiny. Chceme být skanzen nebo moderní země v TOP10?

16.10.2018 v 18:04 | Karma článku: 13.72 | Přečteno: 348 | Diskuse

Luboš Smrčka

Souzený policista, motorkář a informační asymetrie

Je dobře, že proběhl soud s policistou Šimonem Vaicem. Je dobře, že máme jasný rozsudek. A je špatně, že se věc stala politickým tématem.

13.10.2018 v 9:32 | Karma článku: 20.92 | Přečteno: 1113 | Diskuse
VIP
Počet článků 397 Celková karma 47.83 Průměrná čtenost 20439

Markéta Šichtařová,

ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., ekonomka,

spoluautorka několika bestsellerů o aktuální ekonomicko-politické realitě.

V roce 2016 vydala knihu Jak to vidí Šichtařová, aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více




Najdete na iDNES.cz