Jak se lépe integrovat v euroobčánka

Někdy mám pocit, že kam se podívám, tam „v rámci pokroku“ vidím snahu o rozmetání tradičních hodnot.

Tou nejtradičnější hodnotou je rodina. Taková rodina, v níž otec a matka vychovávají společně děti. A přesně taková rodina je systematicky zašlapávána. Nejen, že manželství se už „přežilo“, ale hlavně partneři už často ani nemají a hlavně neplánují děti, což se projevuje v tom, že vyspělé národy pomaličku vymírají. A pokud nevymírají, tak jen kvůli imigraci, která počet obyvatel zvyšuje.

Právě imigrace byla pro francouzského prezidenta Emanuela Macrona argumentem k tomu, aby přišel s návrhem, že ve Francii bude povinná školka od tří let. V tak nízkém věku se totiž podle Macrona děti naučí lépe jazyk a lépe se integrují do francouzské společnosti. To zase podle něj následně povede k poklesu extrémismu. Jinými slovy tím Macron říká, že je třeba děti ve školách více indoktrinovat, aby se z nich stal správný evropský občan.

Nevím, jak na to Macron přišel, když sám děti nemá a o rodičovství jen slyšel. Ale drtivá většina dětských psychologů i matek nesouhlasí s tím, aby všechny děti musely povinně jít do školky v tak nízkém věku. Dítě potřebuje především rodinu. Když se narodí, potřebuje hlavně mámu. A jak roste, přidává se čím dál víc i potřeba otce. Politici ovšem mají ohromné nutkání tvrdit opak.

Myšlenka, že stát rodinu nahradí, totiž vůbec není nová. Je to již více než 2 400, co řecký filozof Platón přišel se stejným nápadem. Podle něj by hned po narození mělo být dítě matce odebráno a předáno státním jeslím. Matka by do jeslí směla chodit dítě kojit, ale nikdy by se nedozvěděla, které dítě je její. Dítě by zároveň nikdy nevědělo, kdo je jeho rodič. Dítě by se ke všem starším lidem chovalo jako ke svým rodičům a ke stejně starým lidem jako k sestrám a bratrům. Jen tak by se děti zbavily svých soukromých zájmů a hájily společné zájmy státu. Láska a manželství podle Platóna jen odvádí lidi od práce a obchodu a nemá v moderní společnosti co dělat. Lidé mají mít paralelní, nezávislé a dočasné vztahy.

Dnešní západní civilizací glorifikovaný Platon byl zjevně… v určitých ohledech poněkud narušený, ale není moc módní na to upozorňovat. Dobrou zprávou je, že jeho zvrácená myšlenka je tak stará, a přece to rodina přežila. Společnost se tehdy na dobové poměry měla tak relativně dobře, že pustila tyto rozumbrady ke slovu, aby je pak jiná civilizace roznesla na kopytech. Tou jinou civilizací byli v tomto případě Římané. A svět se vrátil do normálu a rodina tu stále je. Znovu se ale patrně máme tak dobře, že rodina a další tradiční hodnoty opět mnohým rozumbradům, kteří sami normální rodinu nikdy nepoznali, ukrutně leží v žaludku.

Zdaleka to není problém jen Francie. Progresivní levice je aktivní i u nás. U nás dlouhodobě bojujeme s tím, že nejsou místa ve školkách. I ujmuli se toho někteří aktivní rodiče a zřídili takzvané lesní školky coby školky v souladu s přírodou. Jediné, co mě na nich děsí, je to, že u nás máme jen 36 lesních školek, ale hned musela vzniknout Asociace lesních mateřských školek, aby se s nimi byrokraté vůbec byli ochotni bavit.

Rodičům i dětem se školky líbily. Státu ne. A tak stát zasáhl. Potřeboval jen nějakou záminku. Ta se vždy najde. Našla se i teď. Stát totiž zjistil, že děti ve školce jedí jídlo, které jim připravili rodiče. To přeci nejde! Rodiče přeci nesmí krmit samy své děti! Oběd i svačiny by totiž měly být ideálně připravovány, skladovány a podávány přímo ve školní jídelně. Jídelnu a kuchyň tyto školky ovšem obvykle nemají, protože byly vymyšleny tak, že děti budou v přírodě. Takže nyní hrozí jejich likvidace.

Jinými slovy, stát došel k názoru, že když rodiče připravují dětem jídlo na výlet, je to v pořádku. Když jim to samé jídlo připravují do školky, je to už jiná věc. Mohli by třeba děti infikovat svými breberkami, což by se ve státem řízené kuchyni „jistě“ nestalo.

Zas a znovu je nám tedy podsouváno, že stát ví a dělá všechno lépe než rodič. Rodič je jen přítěž pro společnost, jen takový užitečný idiot. Ještě chvíli a stát snad bude vystavovat mladým matkám po absolvování zkoušek „rodičák“, tedy obdobu řidičáku neboli doklad, že matka je způsobilá starat se o své dítě. Otcové budou ze hry vyloučeni úplně jako zbyteční trubci, jejichž role početím skončila. Nakonec si ještě někdo vzpomene na GDPR, děti i rodiče v zájmu udržení anonymity přijdou o jméno a budou mít jen identifikační kód.

Připadá vám to jako bláznivé přehrávání? Aha, a jak by asi před desítkami let našim babičkám a dědečkům připadal nápad, že své tříleté a tehdy ještě nezřídka kojené dítě musejí povinně odevzdat státní školce?

Člověk by přitom řekl, že je vše tak jednoduché. Tohle stát vůbec nemusí řešit. To není jeho funkce. Proč „musí“ ve společnosti všechno někdo řídit? Dejte věcem volný průběh. Každé dítě je jiné. Některé chce svačiny. Jiné je ani nejí. A žije. Vím o tom své. Tak jak jsem ve třídě byla šprt, tak jsem mimo třídu byla dost svéhlavý fakan. Takže už na základní škole jsem odmítla chodit do školní jídelny. Z nějakého důvodu mi to bylo strašně proti srsti. Doma jsem už v první třídě oznámila, že ve školní jídelně jíst nehodlám. Ale nikdo mě neposlouchal. Protože to bylo nemyslitelné, dopadlo to tak, že pod tlakem příkazu jsem napochodovala do jídelny, vyfasovala talíř, ten rovnou od výdejního okénka odnesla k výlevce a zase odpochodovala. Tak jsem to dělala roky. Když se na to doma přišlo, byl to průšvih až na půdu a já musela rodičům obědy ze svých skromných úspor za jeden školní rok zpětně doplatit. Rodičům tenkrát zjevně nešlo ani tak tolik o můj domnělý hlad, jako o vyhozené peníze. Nepomohlo to. Školní jídelnu jsem dál poctivě ignorovala až do svých osmnácti, kdy příkaz kupodivu zmizel. Že by to nějak podlomilo mé zdraví či zlomilo mou svéhlavost, jaksi nepozoruju.

Asi takhle: dítě má být u matky a žádný bezdětný prezident s manželkou, která sama má věk a chování prezidentovy matky, jí ho nemá brát.