Hlouposti typu #metoo, kdy údajně před třiceti lety někdo někomu sáhnul na koleno, a ten druhý někdo z toho měl třicet let trauma. Nebo jak je možné, že paní Vašáryová radí Čechům takové chytrosti, jako že musejí přijmout větší množství imigrantů, protože to prý potřebuje náš hospodářský růst – když přitom po odstranění ideologického závoje je na hrubých datech snadno dokazatelné*), že imigranti hospodářský růst dlouhodobě zpomalují, nikoliv zrychlují. Jak je množné, že regulace a zakazování neustále roste a už znovu začalo být obtížné podnikat, protože míra státní buzerace přesáhla prahovou úroveň.
Mnoho lidí nabízí mnoho výkladů. Jsou tací, kteří vše hodí na EU. (Já taky nenechám na EU niť suchou, ale třeba USA nejsou EU, a taky tam leccos skřípe.) Jiní nadávají nad „zdegenerovaností mladé generace“. (Jenomže ony ženy, které si stěžují, že jim před třiceti lety někdo sáhnul na koleno, sotva lze označit za mladou generaci.) A ještě jiní vidí za vším „zběsilé sluníčkáře“. (Jenomže ti se někde museli vzít – něco muselo jejich zběsilost zasít).
Nabízím tak trochu jiné vysvětlení. Vysvětlení, které umí spojit vše dohromady: nové náboženství multikulturalismu, strachu ze sexuality i touhy po silnější regulaci a ochranářství. Ale musíme se vrátit o mnoho let zpět.
John B. Calhoun (1917-1995) byl americký behaviorální vědec známý pro svá studia hustoty obyvatelstva a jeho vlivu na chování lidí. A protože jaksi není dáno v rámci jednoho vědeckého života zachytit a vymodelovat chování několika generací lidí, své experimenty prováděl na myších. Z toho, co v 60. a 70. letech minulého století zjistil, mrazí. Podle všeho příliš dokonalý život zabíjí.
Pan Calhoun tušil, že jakýkoliv živočich – tedy i myš – a vlastně i člověk – potřebuje ke svému životu nějakou tu nedokonalost. A tak si položil otázku, co se asi stane, když všechny nedokonalosti odstraní, když myším vytvoří ráj na zemi.
Zavřel nebohé hlodavce do klece, kde jim poskytl vše, po čem taková myš může toužit: neomezené množství potravin i vody, zákaz vstupu jejich přirozených nepřátel, optimální teplotu, veterinární dohled a tak dál a dál.
Zpočátku šlo všechno dobře. Jen co myši pochopily, že se ocitly v Edenu, začaly se oddávat sexuálním radovánkám a množit se a množit. Osm myší, které stály na počátku experimentu, odstartovalo populační explozi. Každých 55 dnů se počet obyvatel klece zdvojnásobil. Tak to šlo celých 315 dnů. Jenomže pak to vzalo podivný obrat.
Z ničeho nic se myši začaly množit méně. Jejich počet se už zdvojnásobil „jen“ každých 145 dnů. Ale ani to nemělo trvat věčně. Fáze druhá se zvrtla do fáze třetí. Tou dobou už mimochodem bylo v kleci na 600 myší. A najednou se začaly dít věci.
Mezi hlodavci se vytvořila podivná skupinka jedinců, kteří se chovali jinak než jejich kolegové. Byly to vesměs mladé myši, které se držely pohromadě ve středu klece, byly slabší a nesmělejší než ostatní a často se stávaly terčem agresívních útoků svého okolí. (Poznáváte generaci sněhových vloček?) Tahle skupinka myší nebyla totiž schopna zapadnout do klasické hierarchie, která ve společenství myší za normálních okolností vládne. Mohla si za to částečně sama, částečně se ale stala i obětí zvlčeného chování ostatních. (Poznáváte sílící sklony k šikaně ve školách?)
Na jednu stranu se totiž starší generace naučila žít v tak dokonalých podmínkách, že se nemusela s nikým dělit o potravu, nemusela bránit svá mláďata před predátory či bránit březí samice. A stala se velice sobeckou. (Poznáváte dnešní dospěláky, kteří odmítají mít děti, aby si nesnížili životní úroveň?)
Na stranu druhou mladá generace neměla od koho okoukat sociální chování. Neuměla se přizpůsobit skupinovému soužití, vybojovat si své místo na slunci.
Starší tedy najednou přestali být v podmínkách hojnosti ochotní obětovat trochu svého pohodlí mladým, a mladí zase byli nezocelení jakoukoliv nepohodou, takže chování okolí je doslova psychicky zlomilo. (Poznáváte systém trigger warnings na amerických školách?)
Namísto toho, aby se mladá generace snažila zapadnout do prostředí a najít si v myší hierarchii své místo, stala se z nich podivná individua, která ve volné přírodě nenacházíme. Pan Calhoun je nazvat „the beautiful ones“ – krasavci. Žili jakoby odtržení od reality, neuměli se o sebe řádně postarat, zato se uměli dokonale postarat o svůj vzhled: Byli doslova posedlí péčí o svůj kožíšek. Na první pohled tak působili „pohledněji“ než ostatní. (Poznáváte éru selfíček?) Čeho jim přebývalo na tělesném vzhledu, toho se jim ale nedostávalo na IQ. Neuměli reagovat na vnější podněty, neuměli si poradit s nečekanými událostmi.
A co bylo možná nejpřekvapivější: V živočišné říši obyčejně platí, že péče o vzhled je prostředkem, jak přilákat opačné pohlaví, zejména samici, a přimět ji k páření. Jenomže tito myší krasavci sice věnovali abnormální pozornost svému vzhledu, nicméně o sex ztráceli zájem! Samci přestávali bojovat o území, chránit samice a dokonce se i pářit. Byli pro celou myší kolonii vlastně... k ničemu. Zbytečné existence se strachem ze sexuality. (Poznáváte #metoo?)
A situace se dál horšila. Tito zbyteční samci a v menší míře i zbytečné samice, kteří se projevovali jen tím, že žrali a opečovávali sami sebe, začali vykazovat psychické poruchy od hyperaktivity, přes patologickou plachost, agresivitu, až po kanibalismus. A pochopitelně podivné intersexuální chování. (Poznáváte genderové studie a módu nových genderů?)
Jak tato generace sílila, začala svou nesnášenlivost obracet proti mláďatům a zabíjet je. Porodnost klesala, samice, které často v agresi zabily svá vlastní mláďata, se odstěhovaly do vzdálenějších částí klece, kde dožily v relativní izolaci a umíraly navzdory menšímu počtu potomků mladší než jejich matky. (Poznáváte klesající porodnost „původního“ evropského obyvatelstva?)
Věkový průměr hlodavců začal klesat. Umírala mláďata pod náporem kanibalismu dospělých vzdor hojnosti potravy. Umírali dospělí ve vzájemných soubojích. A umírali dospělí i bez zjevné příčiny – evidentně v důsledku jakési psychické nepohody. (Poznáváte rostoucí počet civilizačních chorob?) 1780 dnů od zahájení experimentu zemřela poslední myš.
Je tu snad ještě někdo, kdo nevidí paralelu se současným světem?
Když dáme lidem zdánlivě vše, co mohou mít, když se o ně postaráme tak, že se o sebe nemusí starat sami, jejich společenství začíná nezadržitelně degenerovat. Civilizace se začíná hroutit.
Ti nebozí lidé, kteří namísto množení se, shánění potravy pro své děti a obrany svých hranic v rámci boje o zdroje potravy, raději řeší genderové nesmysly, pracují pro neziskovky a nechávají se živit státem, a své vlastní zdroje potravy nabízejí zdarma konkurenčnímu etniku, za to nemohou – jsou jako ty nebohé zblbnuté myši. A stejně jako ony jsou za několik málo generací odsouzeny k zániku.
Lidé však na rozdíl od myší mají jednu malou vychytávku: Vyšší IQ. Což vede k tomu, že v určitém procentu případů si dokáží uvědomit, jak se věci mají. Dokáží se postavit systému klece, který je ničí. Odmítnout dotace, státní peníze, asexuálnost, prudérnost. Předpokládám a doufám, že aspoň ahle skupina nezblbne a přežije.
V textu jsou použity úryvky z knihy Pikora & Šichtařová: Robot na konci tunelu (2017)
*) Jak to vidí Šichtařová (2016), nakladatelství NF Distribuce, ISBN 978-80-905564-1-6, strana 281
