Možná to je nějaká kuriózní forma socialismu. Možná zhmotnění orwellovského světa. Možná to je jen vrcholná forma evropského pseudohumanismu. Každá krajní forma jakékoliv ideologie mívá sklon státi se poněkud likvidační pro lidstvo. Tak se z krajního konzervativního levičáctví mohl vyloupnout pokus o komunismus. Tak se mohl vyloupnout fašismus. A tak se z dobře míněného pokusu o maximální ochranářství slabých, všeobjímající humanismus a maximální korektnost vůči každé menšině mohl vyloupnout systém, který zatím patrně ještě nemá oficiální jméno, ale Evropa jím samu sebe zevnitř dokonale rozkládá.
Tenhle systém sice obzvláště dobře bují ve skandinávských zemích, ale poměrně úspěšně se mu podařilo zasáhnout i zbytek kontinentu.
Masový vrah Anders Breivik mající na svých rukách krev a životy 77 lidí uspěl se svou stížností na nehumánní podmínky ve věznici. Podle norského soudu v Oslu mu náleží odškodné za porušování jeho lidských práv například v podobě namátkových osobních prohlídek, izolace nebo nočního buzení. Podle soudkyně „Zákaz nelidského a ponižujícího zacházení představuje základní hodnotu v demokratické společnosti“.
A víte co? S podstatou závěru soudkyně vlastně souhlasím. Vždy jsem kupříkladu byla odpůrcem trestu smrti ne jen kvůli onomu častému argumentu, že justiční omyly existují, ale hlavně proto, že jsem přesvědčená, že přisvojujeme-li si jako společnost právo soudit jiné, pak musíme být jasně lepší, humánnější, než někdo, kdo se opovážil život vzít. (To nechť raději odsouzenec na doživotí vyfasuje při odsouzení pistoli s jednou kulkou a naloží s ní, jak sám uzná za vhodné.) Až potud v pořádku. V pořádku to přestává být, když případ vraha Breivika zasadíme do širších souvislostí. Když si uvědomíme, že vrah má mít v Norsku víc práv než děti a jejich rodiče.
Snaha o maximální korektnost vůči menšinám se zvrtla v diskriminaci naruby, kdy domnělá práva každičké menšiny zalepují pusy většině. Masoví vrazi, vozíčkáři, přistěhovalci, neplodné páry, transvestiti, autisté, nezaměstnaní, frigidní, věřící, HIV pozitivní, státní zaměstnanci, ochránci zvířat, drogově závislí, pěstouni dětí... a bla bla bla, dosaďte si, co chcete: Všechno to je nasypáno na jednu hromadu, rozdíly mezi menšinami se smývají, všichni mají své právo na ochranu a na korektnost. Pěstouni mají právo na děti k „pěstování“, nezaměstnaní na práci, HIV pozitivní na sex. Jako by snad dítě bylo právem a ne darem. Jako by práce byla právem a ne výhodou. Jako by sex byl právem a ne zábavou a potěšením.
Ne – samozřejmě že na transvestitech, neplodných párech, těch a oněch nic „závadného“ není. Závada je úplně jinde. Běda, jste-li ženatý heterosexuální muž, otec čtyř dětí, pracující, nepobírající žádné sociální dávky a nedejbože nejen živící sám sebe, ale ještě zaměstnávající pár dalších zaměstnanců: Pak máte právo leda tak korektně se zdržet veškerých vtipů o svých šťastnějších spoluobčanech, kteří nezaspali jako vy a včas se přihlásili k nějaké té – jedno jaké – menšině.
Anders Breivik má vlastně celkem štěstí, že se zavčasu zařadil do menšiny vrahů. Díky tomu má dnes právo vídat se se svou biologickou rodinou častěji než česká a ve všech ohledech v podstatě většinová občanka Eva Michaláková se svými dětmi.
Prokazatelný vrah 77 lidí, který se ke svému činu hrdě hlásí, se odškodného domohl. Děti jsou norskou sociální službou Barnevernet rodičům zabavovány při pouhém podezření. A ukradené děti nebyly české matce Evě Michalákové vráceny ani poté, když se podezření na jejich poškozování nepotvrdilo.
Breivik si soud, u kterého si stěžoval na studenu kávu a plastové příbory, nejen vymohl, ale v některých bodech u něho i zvítězil. Soud týkající se ukradených českých dětí je Norskem sabotován a neustále odkládán na základě plytkých záminek.
To vše ve jménu stejné přebujelé pseudohumanity. To vše ve jménu doktríny, podle které jednotlivec patří státu a stát je vše. To vše ve jménu systému, ve kterém se zhlédla i česká ministryně sociálních věcí a náramně ráda by jej u nás prosadila. A zatraceně hodně je u nás ve jménu (pseudo)humanity těch, kteří si ze Skandinávie sedají na zadek a nenávistně prskají na všechny, kdo se proti ní a hlavně proti zavádění jejího systému u nás odváží pozvednout hlas.
V dnešním Norsku je zhruba jedna třetina rodin s dětmi Barnevernetem tak či onak „monitorována“. Aby taky ne. Rodiče a domov mohou přeci děti ovlivnit; dokud jsou ještě tvárné, mohou jim vymluvit všechno to, co je systém učí a co z nich chce mít. Proto je potřeba přílišnému vlivu rodičů na své děti zabránit. Proto neustále snižujeme věk pro začátek povinné školní docházky. Proto posíláme rodiče do práce co možná nejdřív po narození jejich dětí a děti vytahujeme div ne z peřinek. Jen tak z nich můžeme vypěstovat to správné stádečko, jen tak v nich můžeme zavčasu podpořit, aby si vybraly, ke které menšině se ony zařadí a které výhody budou ony čerpat... Každý by přeci měl být nějak zařazený, no ne?
A víte, co je na tom nejlepší? Vrah Breivik je také dítětem sledovaným Barnevernetem, aby z něj systém mohl vypěstovat lepšího člověka, než by dokázali jeho rodiče. Jo, to se povedlo.
