Markéta Šichtařová

Čínská šaškárna

1. 04. 2016 8:00:00
Návštěva čínského prezidenta v Praze zase jednou rozvířila zatuchlý domácí vzduch. Někteří politici neváhali s mohutnou píárkovou akcí.

Vytáhli tibetské vlajky, dalajlámovské odznáčky a fotky V. Havla a vydali se do ulic. (Koneckonců, volby už nejsou zase tak daleko, že).

Jiní politikové zase neváhali s mohutnou vlezdokamsi akcí, nechali čínské vlajky vyvěsit na každý kandelábr, povolali preventivně do ulic muže ve zbrani, jali se potřásat rukama a vydávat tisková prohlášení o „investicích za miliardy“ (koneckonců, volby už nejsou zase tak daleko, že). A předstírali, že jim vlastně ani nevadí, že prezident si „musí“ přiletět zrovna o velikonočním volnu, kdy by asi bylo příjemnější plést pomlázku s rodinou (či jen neměli sílu proti tomu cokoliv namítnout?).

Proč jenom mi ti i ti připadnou tak hysteričtí...?

Ale co je ještě horší – celá situace ve své nahotě ukazuje, jak je velmi často měřeno dvojím metrem. Za chvilku vysvětlím.

Nejprve metr číslo jedna: Možná vás také nadzvedla ze židle nedávná zpráva, že studentka střední zdravotnické školy v Praze podala na školu žalobu za to, že jí škola nepovolila nosit hidžáb. (Na stranu práva za hidžáb se postavila i ombudsmanka Šabatová, přičemž je už skoro takové pravidlo, že kde se paní ombudsmanka nachomýtne s údajnou diskriminací, tam bývá vše přesně naruby.) Podle mého soudu celý spor vůbec není o náboženské diskriminaci, ale o nepochopení základních pravidel hry: „Vyznávej si náboženství, jaké chceš, ale nijak tím neovlivňuj mě.“ Každá rodina, každá škola, každý podnik, každý stát má právo stanovit si svá vlastní pravidla: Kupříkladu škola si může stanovit, že ženy nebudou zahalené. A ženy to buď akceptují a na školu se přihlásí, anebo neakceptují a na školu se nepřihlásí. Všichni jsou spokojení, všichni měli svou svobodu volby. Saúdská Arábie si stanovila, že ženy na jejích ulicích musí být zahalené. My to buď akceptujeme a po příletu na tamní letiště se zahalíme, nebo neakceptujeme a do Saúdské Arábie nepoletíme. Tečka. Není nad čím víc koumat. Pokud bychom si chtěli své údajné právo na chození v tričku v Saúdské Arábii vynucovat skrze tamní soud, dopadli bychom velmi špatně. Můžeme si sice o burkách myslet, co chceme, ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Až sem to jsou jen pravidla hry; nikoliv diskriminace. (Tudíž upřímně doufám, že soud se za školu nakonec postaví.)

Jak má ale tohle všechno souviset s Čínou, říkáte si? Tak se tedy na ni a na metr číslo dva pojďme podívat.

Ponechme nyní stranou, jak je to s tím Tibetem. Ponechme stranou, zda oblíbený příběh o „čínské okupaci Tibetu“ náhodou neměl v 50. letech ještě úplně jiný rozměr, než o kterém se dnes mluví (totiž zamotané geopolitické zájmy mezi trojicí zemí USA – Čína – SSSR). Ponechme stranou, že oblíbený pohádkový příběh o zemi plné hodných a mírumilovných mnichů a vyrovnaných obyvatel je jen hollywoodskou fikcí. Detaily tibetských událostí sice jsou podstatné pro pochopení, jak funguje soukolí propagandy, ale to patří do jiného příběhu. Spokojme se nyní s prostým konstatováním, že Čína beze sporu JE na štíru s dodržováním lidských práv. A že návštěva čínského prezidenta jistě je důvodem k úvahám o lidských právech.

Ano, je to velké téma, za lidská práva stojí zato bojovat. Jenomže v tenhle okamžik můžeme věc buď uchopit iracionálně a neefektivně, anebo pragmaticky a funkčně. Je zkrátka otázkou, jestli se za lidská práva dá bojovat tím, že se s Čínou nebudeme bavit a nebudeme s ní obchodovat. Budeme tím snad mít v Číně větší slovo...? To tamním lidem nějak pomůže...? Nepomůže jim paradoxně víc, když s nimi svět obchodovat bude? Větší vzájemný obchod posouvá na vyšší ekonomickou příčku obě strany. A jak známo, vyspělejší společnosti víc tendují k demokracii a lidským právům než společnosti chudé. Otevřené hranice s čilým obchodem, který dával utlačovanější kultuře nahlédnout do fungování kultury svobodnější, byl vždy tou hlavní hybnou silou, která nakonec spustila demokratizační změny. Navzdory mému zhnusení nad nesvobodnými diktátorskými režimy jsem přesvědčená, že budeme-li s nimi mluvit a obchodovat, povede to ke kýženému cíli lépe, než budeme-li infantilně trucovat.

Je tady totiž ještě jedna mimořádně důležitá věc. Co by vlastně dnes chtěli od Číny ti, kteří nejhlasitěji protestují? Chtěli by velkou revoluci, která by svrhla vládnoucí stranu a nastolila demokracii západního střihu? Tak jen to ne! Vždy, když se někde taková rychlá revoluce odehrála, nebo když se západ pokoušel ze dne na den vyvézt své pojetí demokracie, byl z toho průšvih jako trám. Pád komunistů v SSSR nevedl k totálnímu osvobození společnosti, ale spíš jen k mírnému pokroku v podobě k nahrazení vládnoucí strany oligarchy a neskutečným korupčním marasmem. Arabské jaro nevedlo k osvobození arabských zemí od diktátorů, ale spíš jen vyklidilo prostor pro nástup militantnějších islamistických režimů. A tak bychom mohli pokračovat.

A jen tak mimochodem – otázkou je dokonce i to, jestli západní civilizace opravdu má zase tolik co vyvážet. Mnozí si to sice neradi přiznávají, ale faktem je, že čím silnější velmoc, tím větší sklon k určité minimálně skryté formě porušování lidských práv. Z čerstvého průzkumu agentury Reuters/Ipsos vyplynulo, že skoro dvě třetiny Američanů věří, že mučení je adekvátní formou výslechu u (byť jen) podezřelých z terorismu. Což je podobný podíl, jako třeba v silně nesvobodné Nigérii (!). A americký prezidentský kandidát D. Trump zase získává hlasy na svém záměru znovu povolit waterboarding – nechvalně známý druh mučení při výslechu vynalezený španělskou inkvizicí ve 14. století a zrušený až B. Obamou. Občas jaksi neškodí připomenout si všechny poměry v hlavním světovém vývozci demokracie... A to, že býti jakoukoliv mocností je svého druhu diagnózou.

U nás vedl rok 1989 tak velkému skoku na jinou úroveň jen proto, že ještě žila generace, která poznala i svobodnější režim – větší svoboda stále existovala v historické paměti. Zkrátka západní demokratická zkušenost je skokově nepřenositelná, je daná evolučně, stádiem vývoje společnosti. Musí se k ní dospět postupně, nikoliv skokem. A západní civilizace nemá právo snažit se svou – evolučně jinou – zkušenost vynucovat v jiných zemích, které samy do stejného bodu ještě nedospěly a které mají jiná pravidla hry. Je to až příliš podobné, jako když muslimská studentka si v soudním sporu vynucuje na naší kultuře své domnělé „právo“ nosit ve škole hidžáb. My přeci máme pravidla hry jiná... A jestli nás jedno nepobuřuje a druhé ano, pak je to právě onen dvojí metr.

Markéta Šichtařová & Vladimír Pikora

Autor: Markéta Šichtařová | karma: 48.75 | přečteno: 31846 ×
Poslední články autora