Jak si ale má člověk pomoct, když některé její nápady jsou prostě... nemožné?
Tak tedy paní Marksová nově zaperlila s „výborným“ nápadem, že nově vlastníci nemovitostí – míněno zejména majitelé bytů – by měli přijít o část svých majetkových práv. Nadále by totiž nemohli o svém majetku – svém bytu – rozhodovat sami. Ale museli by se zeptat sousedů. Přesněji řečeno, museli by se jich dovolit, zda smějí byt pronajmout tomu a tomu nájemníkovi. Paní Marksová si totiž myslí, že není v pořádku to, že někteří podnikaví lidé začali skupovat v některých městech nájemní byty a v nich ubytovávat sociálně slabší lidi. A že prý tito nájemníci „dělají v domech binec a obtěžují sousedy“.
No uznejte sami – to zní jako celkem racionální argument – no ne? Kdo by chtěl, aby se k němu na patro nastěhoval nějaký pochybný ptáček, který bude v noci hulákat po domě, házet odpadky z oken, demolovat společný výtah a zkrátka celkově nedodržovat žádná pravidla?
Celá tahle úvaha má ale několik celkem zásadních háčků.
Tak zaprvé: čiší z ní totální právní nevzdělanost paní ministryně. V evropské kultuře existuje několik naprosto zásadních a silných práv, přes která nejede vlak. Patří sem například právo na život, právo na duševní a tělesnou integritu a také právo na majetek. O vlastnění majetku mluví ve článku 11 i Listina základních práv a svobod, která je součástí našeho právního pořádku – je tedy možno vnímat ji jako jakýsi dodatek Ústavy. Listina také definuje další důležité parametry – jako třeba, že je možné omezení majetku ve veřejném zájmu, že výkon majetkových práv nesmí poškozovat zdraví jiných a tak dál a dál. Ale i kdybyste četli Listinu padesátkrát a hledali mezi řádky nějaký skrytý výklad, nikde nenajdete ani náznakem nic o tom, že by snad vlastník majetku – majitel bytu – musel preventivně žádat o povolení výkonu svých majetkových práv někoho cizího, a to jen na základě toho, že se sousedovi preventivně nelíbí, jestli nájemník má šikmé oči, tmavší kůži, nebo zelená tykadla. Takový zákon je jednoduše a prostě neslučitelný s právním a svobodným státem.
Zadruhé: Paní Marksová taktéž vykazuje velice omezený mezinárodní rozhled. Tvrdí totiž, že podobně to funguje již v zahraničí, a jako příklad uvádí Švýcarsko. To se ovšem hluboce mýlí. Nejen ve Švýcarsku, ale třeba i v USA sice existuje možnost, že se majitel bytu musí ptát na dovolení pronajmout svůj majetek sousedů, ale jde o diametrálně jinou situaci: Totiž jde o společenství, vlastně jakýsi „klub“ vlastníků, který byl dopředu založen se stanovami obsahujícími toto pravidlo. A každý, kdo do „klubu“ následně vstoupil, musel předem se stanovami souhlasit. Dopředu se tedy dobrovolně části svých majetkových práv vzdal. Je zcela nemyslitelné, aby něco podobného zakotvoval zákon – troufám si odhadovat, že takový pokus by třeba v případě USA vyvolal malou revoluci.
Zatřetí je doslova kuriózní, jak v případě veřejně činných osob u nás kolísáme z extrému do extrému. Svědčí to jen o jediném: o naprostém diletantství v základním právním povědomí právě u lidí, kteří by měli být maximálně zorientovaní. Není tomu totiž tak dlouho, kdy se ochránkyně veřejných práv Šabatová pokusila prostřednictvím najaté romské provokatérky vynutit normu, podle které nesmí majitel bytu odmítnout nájemníka „jen“ proto, že se mu z nějakého důvodu nelíbí – třeba podle rasového klíče. (Následně soud naštěstí zcela logicky rozhodnul, že takový přístup není možný.) A dnes paní ministryně razí opačný extrém: Jen proto, že se sousedům z nějakého důvodu nájemník preventivně nelíbí, mohli by omezovat majetková práva... A co si budeme povídat, je jasné, že tím „nějakým důvodem“ by v 90 procentech případů byl rasový či národností klíč. A ve zbývajících 10 procentech případů by šlo o čirou šikanu: Sousedka je hubenější než já, závidím jí, tak jí nedovolím byt pronajímat. Nebo: Soused se na mě včera kysele podíval, žádný podnájem mu nedovolím. Nebo: To by tak ještě hrálo, aby si ten parchant odvedle vydělal nějaké peníze, když já sám jsem nezaměstnaný – žádného nájemníka mu nedovolím.
Jak vůbec někoho, nota bene z vlády, může napadnout podsouvat lidem dopředu, preventivně, že nebudou dodržovat pravidla? Říká těm lidem něco pojem presumpce neviny? Slyšeli někdy něco o nepřijatelnosti kolektivní viny? Není snad TOHLE ta pravá podstata rasismu? Na jedné straně se vláda úpěnlivě snaží vymezovat vůči rasismu skrze všechny ty pofiderní (a ve svém principu zcela kontraproduktivní) organizace typu HateFree (které by bylo nejlepší zrušit). Na druhé straně jedním dechem dává člen vlády zelenou tomu, že majitelům bytů omezíme jejich vlastnická práva jen proto, že jeho sousedé automaticky budou moci zatrhnout podnájem komukoliv, kdo nebude tu bílý jako sníh, tu neprokáže „správné“ náboženství, tu zase bude mít „moc velkou“ rodinu.
A tak namísto toho, aby paní ministryně sociálních věcí byla šťastná jako blecha, že někdo je ochoten „sociálně“ slabší lidi ubytovat, raději takovou „sociální“ pomoc fakticky znemožní a raději požene stát do toho, aby za daně daňových poplatníků stavěl „sociální“ byty.
Jistou zábavnost v sobě obnáší i fakt, že s tímhle nápadem přišla ministryně za ČSSD. Skoro se nabízí doporučení, aby si ČSSD nejprve uklidila ve vlastním domě. Je to totiž právě ČSSD, která tak vehementně protlačuje inkluzi v základních školách a současně povinný jeden rok předškolního vzdělávání (ať už si o tom myslíme, co chceme). Sami poslanci ČSSD vám pochopitelně ve čtyřech očích přiznají, že obojí bylo do značné míry motivováno začleněním romských a obecně sociálně slabších dětí do společnosti (ačkoliv nahlas by se to říkat „nemělo“). A současně z řad ČSSD teď přichází nápad na jasný bič na všechny národnostní menšiny jedno jaké barvy, který by v podstatě znemožnil jakékoliv jejich rozumné bydlení.
Možná vám ale pořád vrtá v hlavě, co tedy s lidmi, kteří „dělají v domě binec, vyhazují odpadky z okna, demolují výtah a jinak nedodržují pravidla“. Vážně je ale řešení v omezování vlastnických práv...?
Ekonomové dobře znají pojem „ekonomická externalita“. Externalita (nejčastěji ve spojení negativní externalita) je vedlejší důsledek nějakého ekonomického jednání, který si ovšem odskáče někdo jiný než původce takového jednání. Typickou negativní externalitou je třeba znečištění životního prostředí v důsledku provozování chemické továrny. A ekonomové také velice dobře vědí, jaký je nejlepší způsob odstranění takových negativních externalit: Je to do dokonalé a nesmlouvavé dodržování a vynucování vlastnických práv. Teoreticky řečeno, kdyby každý majitel domu v okolí továrny podal na továrnu žalobu za znehodnocenou spodní vodu a současně soudy by fungovaly, velice rychle by si továrna rozmyslela, jestli se chovat ekologicky, či ne. To je samozřejmě trochu nadnesený příklad – ale když si jej představíme v malém, funguje to.
Řešení problémových sousedů je tak prosté, až to jednoho zarazí. Jmenuje se funkční policie, funkční soudy a důsledné hlídání si vlastního majetku. Zničený výtah? Zavoláme policii. Police provede šetření a napaří pokuty. Odpadky z okna na mém trávníku? Opět policie, další pokuty a důrazná výstraha. Rušení nočního klidu? Je to snadné, od toho tu je policie. Napotřetí nebude už nájemníkovi domlouvat, nýbrž jej na základě rychlého rozhodnutí soudu vystěhuje.
Tahle vypadá čisté právní řešení. Kteréžto jest u nás samozřejmě momentálně nesplnitelným ideálem. Takže se nám případ pro ministryni sociálních věcí rázem transformuje na případ pro ministra vnitra a ministra spravedlnosti.
Popravdě – ani mě moc neděsí, že by tenhle paskvil snad mohl projít, tomu se mi nechce věřit. Mnohem víc mě děsí, že tenhle nápad mnoho říká o ministryni sociálních věcí – o paní, která u nás chce zavádět kupříkladu norský model sociálky... Probuďme se včas!
