Vzpomínáte si na dnes již legendární vysvětlování političky Kateřiny Jacques, co to je biomasa? Několik týdnů se jím bavila celá země. Anebo na slavný výrok bývalého ministra Martina Kocourka o milionech „odkloněných“ před jeho vlastní manželkou? Či se vám snad víc do paměti zapsal „křišťálovější nejčistější“ původ peněz bývalého premiéra Stanislava Grose? Tak zpět, všechno je jinak, pro mě je aktuálně adeptem na vejšplecht roku číslo jedna email státního tajemníka pro evropské záležitosti Tomáše Prouzy poslaný dne 9. 2. 2015 na soukromý e-mail premiérovi Sobotkovi. Email, jehož obsah jsme já ani dalších zhruba deset milionů lidí v zemi neměli znát, jelikož soukromá pošta bývá nazývána soukromou právě proto, že je určena jen očím příjemce a odesílatele. Hackerský útok na premiérovu poštu tomu však chtěl jinak.
Na základě jistě odsouzeníhodného porušení zákona, neb hackerský útok za hranou zákona je, se tak do médií dostala řada pikantností, které jsou ovšem povětšinou právě jen pikantní a dál už nepříliš zajímavé – tedy až na několik výstavních kousků. Ty sice samy o sobě nejsou nijakým porušením práva, ale přesto jsou v jistém ohledu výživné. Jde právě o onu korespondenci se státním úředníkem pro evropské záležitosti, v níž krom jiného tento státní úředník s premiérem diskutují o tom, jakým způsobem se vlichotit německé kancléřce. Co říci jménem státu, aby se to Velké Angele Merkelové líbilo. Korespondence není o tom, jak hájit zájmy českého lidu; korespondence je o tom, jak poníženě uspokojit ego německého politického vůdce.
Jistě, můžete namítnout, že odpověď premiéra neznáme, tedy štvanice na premiéra by byla poněkud mimo mísu. Snad jen počítačová negramotnost osob ve vedení země spočívající v použití triviálního hesla mimo všechny zásady IT bezpečnosti, stejně jako použití soukromého emailu pro služební korespondenci vybízí k údivnému pozdvižení obočí. Ale popravdě: Nevyplývá z odtajněné korespondence ještě něco úplně jiného? Státní úředník nejednající ve prospěch státu, který jej platí, nýbrž ve prospěch politického vedení sousedního státu, by již dávno neměl být státním úředníkem. Přesné detaily odpovědi premiéra už ani znát nemusíme, aby bylo zřejmé, že něco páchne na skutečnosti, že stát dál platí z našich daní úředníka hájícího cizí ego, a to minimálně za tichého souhlasu premiéra.
Můžeme jít ještě dál. Vláda Petra Nečase padla z víceméně směšného důvodu: Na veřejnost se dostaly informace o vysoce postavené premiérově „asistentce“, která dle spekulací – soud to totiž zatím nepotvrdil – zneužívala svého postavení a která se ve státních prostorách oddávala s premiérem poněkud divočejším sexuálním hrátkám. Technicky vzato, krom značné bulvární záživnosti a podezření o jisté premiérově nesamostatnosti tato historka neobsahuje žádný trestný čin, žádné porušení zájmu země přímo ze strany premiéra. Na jeho pád však stačila.
Měl by tedy snad premiér odstoupit i dnes? Když neporušil žádný zákon? Je vůbec pro zemi taková nestabilita, kdy se vlády mění jak na běžícím pásu a neustále jsou vypisovány mimořádné volby, pro zemi dobrá? Myslím sice, že není, ale přesto dnes stojíme před „skandálem“. Vlastně nad tím rozum zůstává stát. Vynořuje se totiž otázka, o co to komu probůh jde?? Cožpak čeští politici a jejich úředníci snad mají v náplni práce zalíbit se cizím politikům? Cožpak z takového zalíbení se snad mají čeští politici a jejich úředníci nějaké osobní výhody? Jsou snad ze zahraničí placení? Nejsou. Tak proč...? Jistě se vyrojí řada teorií spiknutí, ale nevěřím jim – pro mě je odpověď na tyhle zdánlivě záhadné otázky zřejmá. Lidé reprezentující český stát nejspíš jen nemají tu sílu podívat se do očí cizí charismatické osobnosti a vyslovit nahlas věci, které tahle charismatická osobnost nechce slyšet. Nic víc, nic míň. Slaboch tváří v tvář silnému se tak obyčejně chová.
Průšvih nastává, když tahle osobní slabost přináší poškození těm, kdo své politiky zvolili. Z odtajněné korespondence totiž mezi řádky vyplynula ještě jedna informace. Česká vláda, zejména její ministři za ČSSD, opakovaně tvrdila, že prý udělá vše pro to, aby Česká republika nebyla přehlasována na jednání ministrů vnitra zemí Evropské unie ohledně kvót pro imigranty. Tolik mediální obraz. Jenomže nyní se začíná vynořovat zcela jiný obrázek. Česká vláda zřejmě věděla, že bude přehlasována, dopředu s tím počítala a byla s tím smířena. Odmítala jít do sporu se zbytkem EU, a to přesto, že možnost zabránit kvótám existovala. Tato možnost je skryta v jednom odstavci Lisabonské smlouvy. Sama právník nejsem, nicméně dle tvrzení znalců mezinárodního práva článek 3 Protokolu č. 36 Lisabonské smlouvy umožňuje členským zemím vyžádat si až do konce března 2017 hlasování takzvaně "postaru“, při němž hlas České republiky by byl v otázce kvót nepřehlasovatelný. Tedy kdybychom jako země skutečně kvóty nechtěli, mohli jsme jim zabránit. My jsme ale kvóty chtěli – přesněji řečeno naše politická reprezentace je chtěla – a vědomě jim nezabránila, ačkoliv veřejně tvrdila pravý opak.
Naprosto logická námitka samozřejmě může znít, že zastupitelskou, nikoliv přímou, demokracii máme od toho, aby politici některé zejména expertní problémy rozhodovali sami, aniž by se tázali při každém svém rozhodnutí na hlas lidu. Od toho si je lidé volí, aby politici lid mohli podle své nejlepší vůle zastupovat. Můžeme dokonce namítnout, že řádně zvolení politici se mohli domnívat, že pro lid je vzhledem k jakýmsi mezinárodním souvislostem nejvýhodnější kvóty přijmout. A bla bla bla. A vlastně by to i – opět technicky vzato – mohlo být neprůstřelné. Jenomže má to jeden lidský háček. Když už se politik jednou domnívá, že pro lid je nejlepší z takového a makového důvodu přijímat imigranty, ačkoliv většina lidu si to nemyslí, zdá se jaksi logické, aby své rozhodnutí vyslovil nahlas. Jako to statně činí Angela Merkelová, která říká svůj názor, s nímž já sice nesouhlasím, s nímž nesouhlasí valná část Němců – ale říká ho otevřeně. A proto stále má jisté, i když kontroverzní, charisma. A o tom celá ta legrace s hacknutou premiérskou poštou je.
Zákon porušen nebyl, za počítačovou negramotnost nikoho stíhat nelze. A přece se dá něco vyvodit. Čeští politici pravdu říct neumí. Lidem, kteří je zvolili, se bojí tváří v tvář skládat účty. Chybí jim nejen charisma, ale i kule.
