Zatoužil situaci řešit tak rychle, že se nezdržoval žádným vázáním kravaty a na výrostka vyběhnul z domu tak, jak byl. Bohužel ne zcela uspěl. Chabý výsledek jeho mise patrně šel na vrub manželově nevysoké autoritě, která byla zapříčiněna tím, že hocha rovnal do latě oděn jen do slipů.
A z toho plyne ponaučení: Nesejde na tom, s jakou razancí a odhodláním kdo co dělá. Záleží na tom, jaká z něj v danou chvíli vyzařuje autorita. Bohužel našim životům do značné míry vládne instituce, která má odhodlání buldoka, ale autoritu mexického naháče. Evropská centrální banka.
Nenechme se mýlit, že by ECB vládla jen eurozóně. Kdepak. Finanční trhy světa jsou dnes jednou velkou propojenou nádobou. Takže co s děje v eurozóně, děje se více či méně i u nás.
Asi už jen ti, kdo si opravdu zatvrzele sedí na vedení, stále nevidí, že na akciovém trhu už zase existuje monstrózní cenová bublina. Ostatně já na ni upozorňuji dobře od roku 2012. Ale i ti, kteří již vzali existenci akciové cenové bubliny na vědomí, si často odmítají připustit, že je tu ještě další – a potenciálně ještě nebezpečnější – cenová bublina. Jde o přehřátý trh státních dluhopisů. A jeho příčinou je právě buldočí odhodlání zcela necharismatické ECB donutit evropskou ekonomiku vykazovat inflaci. Ponechme stranou pošetilost takového přání. Podívejme se na jeho praktické důsledky.
Jde o to, že ECB v rámci politiky nazvané „kvantitativní uvolňování“, lidově a snad i správněji řečeno v rámci obyčejného „tisku peněz“, na jedné straně uměle vykupuje dluhopisy různých evropských zemí, a současně na druhé straně vypouští do oběhu nové a ničím nekryté peníze. Protože však ECB požívá malé důvěry, málokdo jí také věří, že tohle bude stačit k zázračné obnově hospodářského růstu. A tudíž místo aby se snadno získané peníze roztáčely v nových investičních projektech, jsou použity na spekulace s akciemi a – opět dluhopisy. To všechno žene ceny cenných papírů vzhůru, aniž by tomu odpovídal reálný výkon ekonomiky.
V posledních dnech se však cosi změnilo.
Po velmi dlouhé době najednou výrazně poklesly ceny (a naopak vzrostly výnosy) německých státních dluhopisů. Tak výrazný skok německé dluhopisy nezažily už tři roky. V pozadí stojí dvě veskrze naivní domněnky: Zaprvé že situace v Řecku se „nějak“ vyřeší. (Nevyřeší se. Maximálně se řešení odsune na několik týdnů.) A zadruhé spekulace na to, že deflace je v eurozóně zažehnána, a že by to mohlo ECB přimět k omezení pumpování peněz do ekonomiky. (Nepřiměje. Přinejmenším letos ještě ne.) Takže deflace z eurozóny, zdá se, už zmizela, ECB ovšem dál pokračuje ve svém tisku peněz a přehřívá trh s dluhopisy. Trh s dluhopisy je už natlakovaný jak papiňák.
Jednoho dne to musí skončit. ECB nemůže vykupovat dluhopisy donekonečna. Známky rostoucí inflace budou stále silnější. A inflace nejde dohromady se sypáním vytištěných a nekrytých peněz do oběhu. Zkrátka jednoho ne příliš vzdáleného dne, který nejspíš přijde v příštím roce, najednou ECB přestane dluhopisy vykupovat. Umělá poptávka po dluhopisech tak naráz zmizí. Ceny dluhopisů tedy naráz klesnou (a jejich výnosy do splatnosti naopak vyskočí). K tomu se ve stejnou chvíli přidá spekulace, která růst výnosů dluhopisů ještě urychlí.
Výsledkem tak bude velice prudký propad cen, neboli růst výnosů dluhopisů a současně úrokových sazeb. A víte, k čemu vedl poslední růst úrokových sazeb? K odstartování hypoteční krize a ke krizi v roce 2008. Řada lidí dnes má hypotéku úročenou plovoucí úrokovou sazbou, protože je to bez diskuze prostě nejvýhodnější. Navíc hypoték v Evropě v posledních letech dramaticky přibylo (meziroční nárůst za eurozónu činí u nových úvěrů 33 %). A až úrokové sazby prudce vzrostou, mnozí lidé najednou nebudou schopni splácet. Déjà vu?
Když to všechno složíme dohromady, znamená to, že tu jsou dva scénáře.
Podle jednoho scénáře si centrální banka uvědomí, že prostě nesmí moc rychle měnit svou politiku. Neboli nesmí moc prudce zvýšit úrokové sazby. Ale pokud nezmění dostatečně pružně svou politiku, nezvýší úrokové sazby a nestáhne vytištěné peníze z oběhu, pak s oživením ekonomiky přijde nepříjemná inflace. Prostě přijde a tečka. Pochybovači se tomu tvrzení mohou smát, jak chtějí; pověděli bychom si to za pět let.
Anebo je tu druhý scénář: Centrální banka naopak šlápne prudce na brzdu a bude zaděláno na novou hypoteční krizi spojenou s recesí. Na ještě větší krizi, než přišla v roce 2008.
Pochopitelně možná je i kombinace obojího: taková menší nepříjemná inflace a menší nepříjemná krize. Ani jedno jaksi není dobré.
Takže do dluhopisů bych se právě teď nehnala, do akcií bych se nehnala... tak že by nemovitosti? Hm, ale rozhodně ne ty zahraniční. Našeho realitního trhu by se případný otřes zase tak moc nedotkl, ale rozhodně se dotkne se například Beneluxu nebo Rakouska, kde se ceny realit opravdu utrhly ze řetězu. Ještě hůř je na tom Londýn, ten ale má to štěstí v neštěstí, že jeho se stávající politika ECB netýká. A v bledě modrém se o realitní bublině mluví v USA, Austrálii nebo v Izraeli. Všechny tyhle trhy se v okamžiku, kdy začnou růst úrokové sazby, mohou zhroutit.
Kdo za to může, víme. (Centrální banky.) Ale co s tím, to neví nikdo. (Protože jsme se už dostali do bodu, kdy bezbolestně z toho cesta ven neexistuje.) Ještě že existuje to zlato, to zaplaťpámbu žádnou cenovou bublinu zatím nevykazuje... (Ajta, teď si uvědomuju, že já trubka vlastním ze zlata leda tak snubák a náušnice, co jsem včera dostala od manžela k desetiletému výročí svatby, a jinak nic – prostě kozel zahradníkem.)
