„Můj otec mi nesčetněkrát vyprávěl, že když jsem se narodil, poprvé mě viděl po několika dnech při pohledu z chodníku do okna nemocnice. Byla tehdy „jiná doba“. Otcové do porodnic prakticky nesměli. A nikoho ani ve snu nenapadlo, že by dokonce mohli být u porodu. Pak přišla revoluce. Nejen politická. Ale i ta v myšlení. A s ní se všechno změnilo o 180 stupňů.
Najednou se vynořili první otcové - hrdinové, kteří se odvážili být u porodu přítomní. A během následujících dvaceti let to šlo dál. Dnes jsou u porodu přítomní otcové téměř všichni. Nejít k porodu je doslova veřejná potupa a znemožnění.
Já mám „za sebou“ porody už čtyři. Vyzkoušel jsem si při nich všechny myslitelné varianty: Jaké to je být po celou dobu aktivně nápomocný. I jaké to je většinu porodu v klídku zaspat. Každé je jiné. A budete se divit - každé má cosi do sebe.
U prvního porodu jsem byl vyjukaný a připravený doslova na všechno. Z televize jsem si porod představoval jako peklo, kde se křičí, osm lidí drží ženu, aby se neutrhla z pout na křesle, a krev stříká kolem vyleštěných přístrojů. Děsivé – takže jsem se upřímně bál, že v tom krvavém pekle selžu a omdlím. A realita? Kdo by to byl řekl, krev a jekot se nekonaly - snad že se porod odehrál doma s porodní asistentkou. Krve po čertech málo. Jekotu ještě míň. A omdlít se nedalo ani při té nejlepší snaze. (To ale, popravdě, neumenšilo mou následnou únavu, protože tak jako tak je muž se ženou nějak neviditelně propojený.)
Druhý porod byl odlišný. Opět doma. Jenomže tentokrát zatraceně rychlý. I kdyby žena bývala chtěla odjet do porodnice, nestihla by to. Jediné, co stihla, bylo vykázat mě z pokoje s tím, že si jde odpočinout, a po pár minutách mě užaslého zavolat zpět s tím, že mám rychle chytat miminko. (Tento hrdinský čin mi nakonec zákeřně překazila porodní asistentka, která se zázračně v poslední vteřině objevila.) Takže ve výsledku to pro mě byl jen jakýsi poloviční porod.
Třetí porod byl tomu druhému celkem podobný. Tentokrát už plánovaně jsem jej prožil z půlky, protože jsem hlídal dvě děti. A byl jsem povolán na scénu až posledních pár minut před narozením syna.
Čtvrtý byl ovšem nejvypečenější. Že rodíme, jsem pochopil v okamžiku, kdy mě v hluboké noci probudil pes vítající štěkotem porodní asistentku, kterou žena očividně už předtím zavolala. Asistentka spolu s ženou mě na můj dotaz, co se děje, zase poslaly zpět do postele s tím, že prý se neděje „nic zajímavého“. Žena mi už v minulosti v legraci opakovala, že „hlavní rolí muže u porodu je nepřekážet“. A já ucítil náhlý příval nervozity z podezření, že ono „nic zajímavého“ by mohlo brzy skončit miminkem. Tudíž jsem měl pocit, že tentokrát bych díky své nervozitě asi vážně překážel. A tak jsem raději neprotestoval a vrátil se do postele. A doufal, že až začnou být věci zajímavější, žena mě zavolá. Jenomže slyšet bylo jen jedno velké ticho. Když se ticho změnilo v jakýsi ruch, usoudil jsem, že teď už na nic čekat nebudu, překážení – nepřekážení, koneckonců chci z té srandy taky něco mít. Vyštrachal jsem se z postele a vydal se za ženou. A objevil jsem se mezi dveřmi přesně v tu vteřinu, kdy se náš třetí syn podíval poprvé na svět.
Byl jsem zklamaný. Porod jsem si vůbec neužil. Už jsem jen ze zvyku, bez adrenalinu, stříhal dotepaný pupečník. Bylo mi to líto. Protože zažít porod je něco neuvěřitelného. Strhujícího. Člověk má pocit, že taky tlačí. Když už to nejde fyzicky, tak alespoň v myšlenkách. Otec je plný nedočkavosti. Moc už miminko chce. A je nádherně zvědavý - bude to holka nebo kluk?
Dnes tedy mohu porovnat z pohledu muže všechny varianty. Nebýt u porodu je nejpohodlnější, protože to je bez stresu (i snahy tlačit za ženu). Taky ale člověk o nejvíc přichází. A že jsem jeden porod prospal, mi bylo líto. Jenomže být u porodu jako otec naprosto aktivní je nejen velmi náročné, ale hlavně porod to ani neurychlí, ani neusnadní. (Tedy pokud si přítomnost otce žena sama výslovně nevyžádá.) A je-li otec neklidný, jenom své pocity na matku zhola zbytečně přenáší. Takže nejlepší se mi zdá něco mezi.“
A co na to všechno žena? Souhlasí! Poté, co již vyzkoušela všechny možné varianty, by na společenský tlak vynucující si přítomnost otce ze srdce kašlala. Skoro „povinná“ přítomnost otce u celého porodu totiž absolutně nerespektuje fyziologii porodu. Tedy to, že žena v první době porodní potřebuje především klid, ticho, nerušení. Málokterý otec ale dokáže natolik ovládnout svou přirozenou mužskou potřebu kontrolovat situaci a produkovat adrenalin, že na ženu nepřenáší vůbec žádný neklid. Ne že by takoví muži nebyli. Muž v poklidu klimbající – se zavřenýma očima - na pohovce vedle své rodící ženy je ideál. Ale bojím se, že v mnoha případech právě jen ideál. Jak porod postupuje, se ovšem mění i rozpoložení ženy; adrenalin začíná převažovat. A muž je čím dál víc žádoucí...
Každý pár je jiný. A každému by vyhovovalo jiné uspořádání. Některému by vyhovovala neustálá přítomnost, jinému naopak neustálá nepřítomnost. Jedno je ale jisté. Jednotný dnešní mustr má do takového variabilního ideálu daleko.
Zkrátka: To, že něco je ve společnosti považováno za společenskou normu, ještě neznamená, že je to také správnou normou. Že je to efektivní. Že je to ku prospěchu všech. Normou kdysi bylo děti nekojit a krmit je Sunarem. Normou bylo (či stále ještě je) dítě po narození oddělit od matky. Až vám zase někdo bude tvrdit, že něco „musíte“, protože „se to tak přeci normálně dělá“, zkuste si uvědomit, že možná to je pravda, a možná taky není. Protože celospolečenských pověr tu už bylo, stále je, a ještě bude nesčetně. Ale není nad normální lidskou intuici.
