Neděle 23. února 2020, svátek má Svatopluk
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 23. února 2020 Svatopluk

Jak jsme se mohli nechat tak zblbnout?

6. 12. 2013 8:00:00
Vážení pánové – pro případ že byste měli pocit, že následující slova nejsou pro vás, protože vám naskakují osypky, slyšíte-li slova jako „kojení“, či „miminko“, pak vězte, že pro vás jsou. Zrovna tak, jako jsou pro dámy každého věku. Protože, dámy i pánové, tady končí legrace.

Mám kolegyňku. A té kolegyňce se narodilo miminko. (Mimochodem – poštěstilo se jí něco úžasného, co v dnešní době málokteré ženě, totiž prožít přirozený porod bez následné separace byť na jedinou minutu od svého miminka.) Vše šlo mnoho dnů a týdnů dobře. A pak – snad že si toho mladá maminka na sebe naložila příliš, její životní situace nebyla právě snadná a nervy pracovaly, se dostavilo něco, co mnoho novopečených maminek straší. Totiž potíže s kojením. A to takové, že milá maminka skončila v nemocnici. A teprve tady začíná náš příběh.

Maminka totiž skončila po chirurgickém zákroku na oddělení, které si říkalo „infekční“. A její sotva šestitýdenní miminko se ocitlo o patro jinde na oddělení „novorozeneckém“. Milá maminka, zbavená tímto svého mateřství, se sice fyzicky začala vzpamatovávat z lékařského zákroku na svém těle, ale její duše začala chřadnout. Protože se jí dostalo onoho daru prožít přirozený porod a ještě nikdy za celých šest týdnů nebyla ani na minutu od svého miminka oddělená, byli dvěma těly s jednou duší. A náhle jí bylo děťátko vyrváno, odneseno, a ona byla pro nedostatek lůžek odsunuta na oddělení s potupným nápisem „infekční“. Jako kdyby ona, matka, byla infekční a pro své dítě „riziková“. Tělo se pomalu hojilo – ano, velmi pomalu, protože kde není optimismus, tam i tělo strádá – zato její cítění, rozbouřené ještě poporodními hormony, bylo zrazeno a zadupáno do země.

Můžete si říct: Tak pokud to pro ni bylo takové trauma, proč neprotestovala? Odpověď je snadná. Protože byla nemocná. Ne sice tolik, že by se o své miminko nedokázala postarat, ale stále dost na to, aby se jí příčilo diskutovat s nemocničním personálem. Je-li totiž člověk nemocný, pak v mnoha případech ztrácí sebedůvěru. A neprotestovala ještě z jednoho důvodu. Protože celé její nejbližší okolí se postavilo proti ní se slovy: „Ale no tak, musíš se podřídit, ti doktoři přeci vědí, co dělají.“

Ne, někteří – zdaleka ne všichni, jen někteří – lékaři to nevědí. A určité malé procento to možná i ví, ale nedbá, protože je to jednodušší. Starají se o tělo a myslí si, že ze sebe vyzařují autoritu. A že díky téhle autoritě je jejich pacienti poslouchají. Ale v realitě je jejich klienti v některých případech poslouchají ne kvůli přirozené autoritě, ale proto, že z lékařů vůči dočasně bezbranným nemocným čiší moc. A moc občas chutná.

Jistě, hypoteticky by má kolegyňka mohla hledat podporu ve svém okolí, které mohlo s lékaři o separaci miminka vyjednávat za ni. Jenomže... jenomže naše posttotalitní společnost fiktivní moc plynoucí z pozice lékařů, úředníků, politiků či funebráků ochotně přijímá. Psychologové tomu říkají institucionalizační syndrom. Vyrůstali jsme v nesvobodné společnosti a automaticky jsme převzali její vzory a ideály. Přestali jsme věřit sami sobě. Přestali jsme si vážit svobody. Vzepřít se instituci a fiktivní moci lékařů je jedna věc. Ale vzepřít se i svému nejbližšímu okolí, uvěřit poprvé v životě svým vlastním instinktům a potřebám, uvěřit, že mám právo na svobodu, i když jsme byli vychovávání s tím, že takové právo nemáme – to je věc druhá.

Světovými médii před pár dny otřásla zpráva o dobrovolném a demonstrativním odchodu dvou starších francouzských manželů ze světa, kteří chtěli upozornit na to, že podle jejich názoru každý má právo na eutanazii. Za srdce ten příběh vzal snad každého. Ale ne každého přesvědčil. Odchod ze světa má totiž velmi blízko k příchodu na svět: Čím méně svobodná společnost, tím má taková společnost silnější nutkání narození i smrt řídit a zbavit svobody. A tak společnost se svým institucionalizačním syndromem vážně uvěřila, že narodit se ani umřít svobodně nesmíme. To právě proto v Rusku jsou porody dětí ještě mnohem méně svobodné a děti jsou mnohem více oddělovány od matek než u nás, a u nás zase více než v Německu či Británii.

Jenomže co už je víc naším nedotknutelným majetkem než náš vlastní život? Jak jsme se mohli nechat tak zblbnout?

Autor: Markéta Šichtařová | pátek 6.12.2013 8:00 | karma článku: 47.80 | přečteno: 73768x

Další články blogera

Markéta Šichtařová

Nulová tolerance pro vydírání ekoteroristů

Taky jsme už v Česku zažili jejich produkci. Říkají si „klimatičtí aktivisté“ z hnutí Extinction Rebellion a tváří se, že vylepšují svět tím, že „bojují proti klimatickým změnám“.

21.2.2020 v 8:41 | Karma článku: 48.67 | Přečteno: 17472 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Velký Bratr nám dýchá na krk

Celá Evropa se pomaličku mění na zónu, v níž se sleduje a eviduje vše. A nemusí hned jít o nějaké tajné služby v pozadí. Příkladem může být obyčejná elektronická evidence tržeb.

14.2.2020 v 8:00 | Karma článku: 47.92 | Přečteno: 17644 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Těžko splácíš úvěr? Bude hůř.

Popravdě řečeno, málokdy mi docházejí slova úžasem. Za ty roky, co se pohybuju na finančním trhu, jsem si už zvykla na leccos. Pamatuju si dvě příležitosti, kdy se to stalo.

7.2.2020 v 8:00 | Karma článku: 47.81 | Přečteno: 22850 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Korektní Miss Ohavnosti

Tedy ne že by mě někdy soutěže Miss nějak zvlášť vzrušovaly. Zvlášť od doby, kdy Missek vedle sebe paralelně koexistuje v té které zemi snad dvacet, protože dvacet lidí si vedle sebe založí konkurenční soutěž.

31.1.2020 v 8:00 | Karma článku: 48.82 | Přečteno: 27232 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Richard Neugebauer

Smyslem Evropské unie nejsou dotace

Chtělo by se s Máchou říci: Hynku (Kmoníčku), Aleši (Michle), Markéto (Šichtářová), kde jste? Dalekáť cesta naše (nás, prosťáčků), marné volání (po reálném pokroku).... Kde jste, když jde o naši ekonomickou čest?

22.2.2020 v 15:10 | Karma článku: 20.90 | Přečteno: 721 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Nulová tolerance pro vydírání ekoteroristů

Taky jsme už v Česku zažili jejich produkci. Říkají si „klimatičtí aktivisté“ z hnutí Extinction Rebellion a tváří se, že vylepšují svět tím, že „bojují proti klimatickým změnám“.

21.2.2020 v 8:41 | Karma článku: 48.67 | Přečteno: 17472 | Diskuse

Petr Šindelář

Kdo začal jezdit před asi čtyřiceti lety, nestačí se dnes divit!

Podle způsobu, jakým se u nás jezdí je zřejmé, že svoboda a demokracie po česku zvítězila také na našich silnicích. Hodně připomínají džungli s právem silnějšího a realizace nápadů na zlepšení stavu vlastně dodnes neexistují...

19.2.2020 v 9:52 | Karma článku: 18.74 | Přečteno: 1053 | Diskuse

Zbyšek Hlinka

Rozdíl v DPH u piva v hospodě a do džbánku naplněného hostem je vyřešen

Lidová tvořivost vymýšlí různé varianty, jak to bude od 1.5. (hm, snad soud novelu EET zruší, tedy i to nižší DPH na pivo) s DPH u piva. Poslal jsem tedy dotaz ministerstvu financí.

18.2.2020 v 17:46 | Karma článku: 27.40 | Přečteno: 1442 | Diskuse

Zbyšek Hlinka

Musí být vesnický hospodský nutně plátcem DPH?

Pod mým včerejším blogem se objevil názor, že hostinský se musí dostat k minimálnímu obratu přibližně dva miliony, aby vyžil. Limitem pro povinné plátcovství je 1 milion tržeb za rok. Já mám za to, že i pod milion se to vyplatí.

16.2.2020 v 12:11 | Karma článku: 28.37 | Přečteno: 1137 | Diskuse
VIP
Počet článků 468 Celková karma 48.25 Průměrná čtenost 21389

Markéta Šichtařová,

ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., ekonomka,

spoluautorka několika bestsellerů o aktuální ekonomicko-politické realitě.

V roce 2016 vydala knihu Jak to vidí Šichtařová, aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz