Aby bylo jasno: Nikdy jsem nebyla, nejsem a patrně ani nebudu propagátorkou porodů doma. I když se mé děti doma narodily.
Ale abychom si úplně rozuměli: Vždy jsem hájila, hájím a budu hájit svobodu. Tedy právo vzít zodpovědnost na sebe. Právo vzdát se přenesení odpovědnosti na někoho cizího.
Diskuse o porodech se vede úplně pomýleně. Zcela chybně se proti sobě staví lékaři coby zarytí kritici a některé militantní matky coby zaryté propagátorky domácích porodů bez jakékoliv jiné alternativy. Jenomže všechny krajní názory vycházejí z naprostého nepochopení fyziologie porodu.
To ovšem není nic nového. Například v průběhu 20. století nejprve lékaři došli k názoru, že bezprostředně po narození dítě vlastně nepotřebuje matku a matka zase nepotřebuje dítě, takže dítě začalo být od matky oddělováno. A ještě jsme tomu říkali vědecký pokrok. Teprve celkem nedávno, až na konci 20. století, lékaři-fyziologové s úžasem (!) zjistili, že matka a dítě se bezprostředně po porodu navzájem potřebují pro hladké fungování organismů obou z nich. Že matka potřebuje ihned po porodu dítě, aby stimulovalo produkci matčiných hormonů, a aby tak mohlo dojít k hladkému oddělení placenty bez velké krevní ztráty. Že kmenové buňky, které bezprostředně po porodu proudí pupečníkem, asi evoluce nevymyslela pro nic za nic, tudíž okamžité přerušení pupečníku zjevně nebude to pravé ořechové. A tak dál a dál. A to ani nemluvím o něčem, čemu se říká „bonding“ – totiž cosi, jako vzájemné naladění se obou bytostí na sebe v okamžiku, kdy jsou na to hormonálně připravené a kdy může vzniknout celoživotní pouto. A tak se od oddělování začalo pomalinku ustupovat. (Tedy... míněno v civilizovaném světě, kam podle tohoto měřítka asi nepatříme. Takže dodnes potkávám maminky, které tvrdí, že „cestu ke svému dítěti si našly až kolem jednoho roku života dítěte“. Proč asi? Protože jim nebyl umožněn bonding.)
Jenomže podobné nepochopení, jaké svého času bránilo kontaktu matky a dítěte, stigmatizuje i domácí porody. I v jejich případě všechny militantní krajní postoje vychází z totálního nepochopení fungování porodu. Žena a dítě jsou nazírány jako stroje a porod se považuje za mechanickou záležitost. Lékař je mechanik, který opravuje rozbitý stroj. Jenomže mechanická záležitost to není. Porod je především psychická záležitost a k jeho bezpečnému průběhu je součinnost psychiky nutná.
Jedna má kamarádka čeká miminko. Když byla před pár dny v porodnici na ultrazvuku, lékař jí začal vyprávět, že „...to není jen tak, musíte se dobře hlídat. Měli jsme tu zrovna jednu matku, ta málo jedla, a její dítě pak mělo nádor na mozku.“ No co má tohle být? Takhle si lékař představuje nastolení pohodové psychiky pro hladký porod? Kamarádka odcházela na ultrazvuk zdravá a šťastná. A vrátila se jako vystresovaný uzlíček nervů. Jak je možné, že lékař stále ještě nechápe, že budoucí mamince svou sociální nesoudností ublížil a že její porod teď bude všechno, jen ne hladký a tedy bezpečný? Jak se tedy ještě někdo může divit, že určité malé procento žen se nikdy nebude v porodnici cítit bezpečně? Mohou mít za sebou znásilnění, traumatický zážitek z předešlého porodu nebo jakýkoliv jiný stres, který jim znemožňuje cítit se v nemocnici psychicky vyrovnaně. Proč většina vnucuje téhle menšině svůj názor na to, co je a není pro matku i její dítě bezpečné, když to za oba nikdo nemůže vědět líp než matka sama?
Dříve, než budeme diskutovat o tom, kde a jak rodit, musíme se ptát, proč vůbec ženy chtějí rodit i jinde než v porodnici. A odpověď je jasná. Psychika u každé ženy funguje různě. Někoho uklidňuje pípání přístrojů v porodnici, někoho naopak uklidňuje domácí prostředí. A právě uklidňující prostředí je klíčové pro bezpečný porod, ať už probíhá kdekoliv.
(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)
