Kterak nám ústa málem rozbili

Na konci roku jsme si mohli přečíst jedno zábavné prohlášení od ČSSD. Říkalo se v něm: „ČSSD stojí již téměř 2 roky v čele vlády, daří se nám úspěšně čerpat eurofondy...

...zařadili jsme se v růstu HDP mezi 3 nejúspěšnější země EU a dosáhli jsme 2. nejmenší nezaměstnanosti v EU…“

Ano, chápu, že to zní marketingově pěkně. Jenomže má to jednu vadu na kráse. Tohle tvrzení zaměření na základní pudy – dostáváme prachy, rosteme, máme práci – je až příliš zjednodušené. Určitě je dobře, když ekonomika zdravě roste. Dejme tomu, že náš současný růst jakž takž zdravý je. Potud ještě dobré, ale pak už to je horší. Eurofondy? Bylo-li by po mém, poprosila bych EU, aby si ve vší laskavosti strčila své eurofondy za klobouk, protože jen navyšují kvůli nutnosti spolufinancování naše veřejné zadlužení, motivují ke korupci a nepřináší skutečně užitečné investice. A chlubit se nízkou nezaměstnaností…? Mnóó - něco na tom jistě je. Pro zaměstnance je skvělé, když mohou najít práci. Ale umím si představit něco ještě krapet lepšího, než „jen“ nízkou nezaměstnanost. Povím vám jeden (nijak nepřikrášlený) příběh a než jej dovyprávím, můžete přemýšlet, co nemáme, ale přitom to může být ještě lepší než nízká nezaměstnanost:

Není to tak dávno, co si mému manželovi na jakémsi dýchánku známý český kuchař Polreich stěžoval, jaký je v Praze problém s kuchaři a personálem. Tehdy jsme si nedokázali tak docela představit, o čem přesně mluví. Ovšem náhoda tomu chtěla, že teď už rozumíme dokonale.

Ke konci roku 2015 činila nezaměstnanost v Praze 2,5 %. To je setsakra málo. Mnozí lidé v některých oborech – typicky právě v pohostinství - si při tak nízké nezaměstnanosti práce neváží. Vědí, že ji najdou rychle, a zaměstnavatelé musí vzít i toho, kdo dělá práci lajdácky. Když už jsou zaměstnaní i chroničtí lemplové, prostě si není z koho vybírat. Ale současně jsou i obory a místa země, jako třeba Severní Morava, kde je nezaměstnanost pořád vysoká.

V posledních měsících můj manžel rád chodil do restaurace Modrý zub v Praze na Andělu. Byl v ní sice mnohokrát, ale ve středu 20. ledna se tak stalo naposledy. Potkala jej totiž názorná demonstrace toho, co to znamená nízká nezaměstnanost a nevážení si práce.

V podniku evidentně zrovna měli špatný den. Že manželovi přinesli studenou polévku, přešel se shovívavostí. Ale že ho obsluha ignorovala, už bylo trochu horší. Měl žízeň jak trám a nemohl se obsluhy dovolat. Protože byla restaurace plná a nechtěl na nikoho halekat, jen po chvíli marného čekání ve výmluvném gestu zvedl prázdnou lahev od vody do vzduchu v naději, že upoutá pozornost. Za chvíli mu ovšem došlo, že problém není v tom, že by servírky měly moc práce s jinými hosty, nebo že by ho neviděly, protože se co chvíli podívaly jeho směrem a jen si mezi sebou šuškaly. Z výrazu a gest bylo jasné, že to je zhruba něco ve smyslu, že je svou zdviženou rukou obtěžuje.

Několik minut ho menší, štíhlá, asi třicetiletá dlouhovlasá brunetka nechala signalizovat zřejmě ve snaze unavit ho, aby konečně dal pokoj. Jenomže žízeň se nějak unavit odmítala. Takže na brunetku konečně zavolal. Zase nic. Až o chvíli později se k manželovi najednou přisunula a jala se na něj jako trhovkyně křičet, kde si myslí, že je. Že prý nejsou žádná čtvrtá cenová. A co že si prý dovoluje zvedat do vzduchu láhev. A ať se prý naučí chovat. Slušně jí vysvětlil, že by si jen přál obsloužit. Což ovšem zjevně neměl dělat, jelikož paní se utrhla: „Jste vůl! Nevidíte, že obsluhuji i další stoly?!“ (Ne – neobsluhovala.) I otázal se manžel opět velmi slušně, zda by mu sdělila své jméno, že by pan majitel jistě rád věděl, jak jeho zaměstnanci označují zákazníky. O jméno se ovšem podělit odmítla, otočila se na podpatku a odkvačila pryč.

Manžel ještě chvíli po slečně pokukoval, jelikož ji v ten okamžik začal považovat za mimořádně kuriózní úkaz. Nicméně jakmile si toho všimla, začala se schovávat, se točit zády a znovu švitořit se svou kolegyní u baru. Že jde o manžela, bylo jasné vzápětí, když se barmanka nechala slyšet přes celý lokál: „Být tebou, rozšlapala bych mu mobil!“ Brunetka si její radu vzala ochotně k srdci, přihnala se ke stolu a vypadl z ní výrok večera: „Jste normální čů**k!“

Když manžel o něco později podnik opouštěl a číšníkovi s velkým tetováním na ruce oznámil, že chce platit, zdálo se mu férové vysvětlit mu, proč tentokrát nenechá dýško, když jindy je štědrý. Číšníka vysvětlení zaujalo. A servírku si zavolal. Slečna se zatvářila jako neviňátko a prohlásila, že prý manžela nikdy neoznačila za pánský vercajk, to by si netroufla, přeci mu jen řekla, že je vůl - takže si nehorázně vymýšlí. Číšníka to uklidnilo: „Tak to jsem rád, že žádné sprostoty nezazněly!“ A dál čekal na dýško.

Když se manžel z Modrého zubu konečně vypotácel, bylo nám jasné, že v pohostinství nikdy podnikat nebudeme. S takovým matrošem za zaměstnance bychom si do týdne uhnali infarkt. Tedy - minimálně při stávajícím nastavení zákonů.

Tak už víte, co je lepší než nízká nezaměstnanost? Co umožňuje ekonomice dlouhodobou, opravdu stabilní prosperitu? Je to nízká nezaměstnanost v kombinaci s pružným trhem práce. Bez zákonů zakazujících vyhodit lempla, aniž by takový vyhazov současně drobného podnikatele přivedl na buben kvůli hromadě odstupného. S pružnými pracovními úvazky, bez minimální mzdy, s možností zaměstnat zaměstnance na dobu určitou. Mimochodem byly to právě reformy zaměřené na zpružnění trhu práce, které před více než deseti lety učinila z nemocné německé ekonomiky dnešní fenomén.

 Autoři Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora