Povinné školky: Velký Bratr přichází
Člověk však míní a Invelt mění. Totiž jedna společnost, toho času největší autorizovaný prodejce a servisní síť nejmenované značky aut. Když jsem před třemi dny – po řádném objednání – čekala v autě dvě hodiny padesát pět minut, se dvěma maličkými, zoufale plačícími hošíčky, než se servis slituje, nalezne nějakého použitelného technika a umožní mi předat klíčky od auta určeného na servisní prohlídku, s úžasem jsem v sobě nalezla zcela opačný talent. Byl to můj manžel, který hrál roli hodného a konejšil mě, že „určitě už to přeci musí být, přeci technik nevysublimoval do vesmíru“. Stálo jej to poměrně dost úsilí; já, vyhecovaná dětmi plačícími bezmála tři hodiny, jsem coby ten „zlejší“ byla už několikrát rozeběhnutá srovnat věci do latě. Neudělala jsem to nakonec jen v naději, že v Inveltu prostě zrovna nemají dobrý den. Jaké ale bylo mé překvapení o dva dny později, když jsem byla pozvána k vyzvednutí auta, abych na místě zjistila, že se „vlastně spletli“ a „zapomněli mi to říct“, takže auto hotové není a mám přijet někdy jindy.
A po celou dobu jsem musela myslet na jednu věc. Totiž na to, že ona značka aut se snaží udržovat si pověst velmi prestižní, ba dalo by se říci snad až luxusní. K vysoké prestiži neodmyslitelně patří i vysoký standard služeb. No – pokud jde o ceny servisu, o interiér budovy, o vizáž recepčních, nadstandardní celkem jistě je. Dokonce i ochota některých konkrétních zaměstnanců je vysoká. Ale jakmile došlo na celkový komfort klienta, luxusní byla jen má ráže po třech hodinách. Že jen náhoda? Ale kdeže. S přezíravostí kombinovanou s mimořádně vysokým sebevědomím jsem se tu nesetkala poprvé. A pak mi došlo, že by mě to vlastně nemělo vůbec překvapovat.
Došlo mi, že je to vlastně skoro zákonitost. Když společnost – ať už na úrovni jedné firmy nebo celého státu – dosáhne určité vysoké úrovně, obyčejně jí začne kdekdo mazat med kolem úst. A to je panečku něco pro růst ega! Dříve či později se taková společnost začne cítit… no, jak jen to říct kulantně? Značně sebevědomá. Nekulantně řečeno namyšlená. A ve své namyšlenosti začne zapomínat, jak se ke svému postavení dostala. Že na počátku byla dobrá, spolehlivá auta. Nebo že na počátku byl nějaký druh hospodářského zázraku, třeba zázračná obnova po válce, reformní rozmach společnosti po revoluci, nebo prostě jen technologický pokrok díky úsilí vědy a nasazení podniků. Namísto původní podbízivosti zákazníkovi přichází arogance. Namísto původní ochrany obyvatelstva nastupuje jeho šikana. Z takového bodu pak už nebývá moc daleko k úpadku a k systému šikanózního Velkého Bratra.
Abyste mě špatně nechápali: Já si nemyslím, že Česká republika již v takovém stavu je. Jsou tu aktuálnější adepti: Původní namyšlenost na velké bohatství a sociální výdobytky kupříkladu bezvadně postavila do poslušné lajny obyvatele Norska. Ve skutečnosti si dokonce myslím, že po téhle stránce jsme na tom ve srovnání s jinými zeměmi ještě velice dobře. Bohužel ale mám strach, že jsme se už dostali na šikmou plochu. Zatím to ještě není tak docela bijící do očí. Ale první náznaky tu už máme. Jako třeba před pár dny Poslaneckou sněmovnou schválený povinný rok odkroucený pro všechny děti bez rozdílu v mateřských školkách.
Zdá se vám to jako docela rozumné rozhodnutí? Souhlasíte s odůvodněním, že sociálně slabší děti, nejčastěji pak děti z romských rodin, by se měly zavčasu „socializovat“? Tak trochu myslete.
Pokud většina populace dostane ve jménu slabosti menšinové populace nějakou povinnost, není to jen nemorální pozitivní diskriminace většiny menšinou? Není povinné přezkušování těch dětí, jejichž rodiče zažádají o výjimku a mimořádné povolení předškolního vzdělávání doma, jen mimořádně potupnou lekcí státu rodičům, v níž se má rodičům dostat upozornění, že to nejsou oni, rodiče, ale stát, kdo ví nejlépe, jak se o děti starat? Není to jen snaha zpřetrhat pouto pětiletých dětí s rodiči a v ještě tvárném věku je zavčasu vehnat do náruče převychovávajícího systému? Dětští psychologové se shodují, že do šesti let „patří“ dítě matce, je na ní vysoce závislé, tvoří s ní jednu jednotku, po šestém věku života se pak většinou začíná od matky osamostatňovat a víc se obracet na otce, na mužský princip v rodině. Není tohle brzké povinné odtrhnutí dětí od matek ve své podstatě jen útokem na citové vazby mezi matkou a dítětem a odtržení dítěte z měkkého ženského principu? Není to vlastně další kamínek do mozaiky vytvářející stále agresívnější společnost?
Vždyť přesně tohle oddělování dětí od matek začíná již při porodu v porodnici. Je zajímavé, nikoliv však překvapivé, že čím totalitárnější společnost, tím násilnější formy porodu a intenzívnější oddělování dětí od matek: Naprostým propadákem v tomhle ohledu je Rusko, na druhém konci škály jsou země jako Nizozemsko, Británie, Německo či Belgie.
A pokračuje to dál. Dítě po narození potřebuje ke svému přežití jen a pouze matku: Matka je jeho potrava, když ho kojí. Matka je jeho teplo, když ho chová na svém těle. Matka je jeho spánek, když ho ukolíbá v náručí a položí vedle sebe do své postele. Matka je jeho psychický a fyzický rozvoj, když jej nosí během dne na svém těle a poskytuje jeho mozečku podněty. Takhle to evoluce vymyslela. Jenomže jak vypadá dnešní svět? Máme umělohmotné flaštičky a kojeneckou výživu, pro kterou si chodíme do lékárny. Máme dudlíky, zavinovačky a peřinky a monitory teploty i dechu. Máme oddělené dětské postýlky a elektronické chůvičky. Máme elektrické kolíbky a kočárky. Zato jsme ztratili intuici i vztah.
Ztratili jsme jako společnost intuici, vztahy i měkký ženský princip, protože jsme se to neměli kde naučit. Naše matky nás odložily do jeslí a uvěřily, že pro nás dělají to nejlepší. Jenomže ve skutečnosti to bylo tak trochu jinak. To jen Velký Bratr tehdy hned po válce potřeboval každou pracovní sílu. A tak matkám nakukal, že je výrazem pokroku, když své děti odloží, protože o ně bude postaráno „odborníky“ a budou si mít „s kým hrát“. Matky uvěřily a houfně vyrazily poskytnout Velkému Bratru svou pracovní sílu. Tahle generace nás vychovala – a my se teď po ní opičíme, protože nic jiného neznáme. Ženy místo vychovávání dětí vydělávají peníze pro rodinu, což v historii bylo doménou mužů. Všichni se tak stáváme muži – a agresivita společnosti roste. A protože neznáme nic jiného a nedokážeme si připustit, že bychom třeba nemuseli dělat pro své děti to nejlepší, namlouváme sami sobě, že je to tak správně. (Říká se tomu v psychologii princip popírání.)
A pak, když zestárneme, neumíráme doma v kruhu rodiny, ale v nemocnicích a léčebnách dlouhodobě nemocných, kam nás naše děti strčí, protože to neumí jinak. Protože si namlouvají, že se o nás „odborníci postarají“ a že se nám to tak bude líbit. I když průzkumy veřejného mínění jednoznačně ukazují, že drtivá většina lidí chce zemřít doma mezi svými blízkými.
Jestli jste si až dosud mysleli, že prodloužení povinné školní docházky v podobě povinné mateřské školky je celkem dobrým a nevinným nápadem, který se ve skutečnosti dotkne jen malého počtu rodin, jelikož většina rodin stejně své děti do školky už posílá, pak vězte, že jste se nechali nachytat na vějičku. Je to ve skutečnosti mimořádně agresívní ukázka státní moci, která naakumulovala tak velké bohatství a sociální výdobytky, až se vymkly kontrole. Je to pomalý a nenápadný nástup Velkého Bratra.
Mé děti do školky chodit nebudou.
Markéta Šichtařová
Digitální měna centrálních bank se stala realitou
V poslední době se vyrojila řada více či méně přesných či zmatených zpráv o tom, jak digitální měny centrálních bank (CBDC) začínají být uplatňovány na mezinárodním poli. To chci uvést na pravou míru.
Markéta Šichtařová
Cesta do pekla aneb zvažuje se nová daň
Nepřestává mě fascinovat, s jakým nadšením lidé volají po nových daních, aniž by si uvědomili, že napříště mohou být na řadě. Okřídlené „nesuď a nebudeš souzen“ bych parafrázovala jako „nevolej po vyšších daních a nebudeš zdaněn.“
Markéta Šichtařová
Z tohoto důvodu energie zůstanou drahé
Symbolem zeleného tažení Evropy je koncept emisních povolenek. Nebo jinak řečeno: Evropský systém obchodování s emisemi ETS je hlavním nástrojem EU pro pokus o snížení emisí skleníkových plynů.
Markéta Šichtařová
Návod na opravu naší ekonomiky
Když jsme před více než třiceti lety prožívali revoluci, přáli jsme si stát se součástí západu. Západní svět pro nás představoval vzor. Něco se ovšem zvrtlo.
Markéta Šichtařová
Co se to děje s úroky?!
Už tento týden bude znovu Česká národní banka rozhodovat o nastavení jejích úrokových sazeb. A ekonomové ve svých reportech skoro o ničem jiném nemluví.
Markéta Šichtařová
Čelíme statistickému zkreslení
Počet lidí, kteří si spoří na penzi se státním příspěvkem v takzvaném třetím pilíři penzijního systému, v roce 2023 klesl o 173.000 na 4,224 milionu lidí. Vyplývá to ze statistik ministerstva financí.
Markéta Šichtařová
A je to tu znovu, banky mají problémy
Akciové indexy se drží na dohled rekordních maxim. Což je synonymem pro fakt, že investoři mají nasazeny růžové brýle. Je tu totiž hned několik zdrojů rizik.
Markéta Šichtařová
Hospodářský růst jde do kopru
Jako spíš „optimistická“ zpráva bylo tiskovými agenturami prezentováno oznámení, že Škoda Auto začne v Indii vyrábět malé sportovně-užitkové vozidlo SUV s délkou do čtyř metrů,
Markéta Šichtařová
Držím pěsti zemědělcům
Taky jste slyšeli tu řečnickou otázku, o co prý vlastně zemědělcům jde, když zisky mají pořád dobré?
Markéta Šichtařová
Ohrožení suverenity?
Doba covidová byla obrovským fenoménem a pokusnou laboratoří, jakou jsme si do té doby neuměli představit.
Markéta Šichtařová
Česká kritéria pro přijetí eura
V poslední době více než kdykoli dříve slýcháme od vládních představitelů volání po zahájení procesu k přijetí eura.
Markéta Šichtařová
Kvóty na ženy: Mentalita oběti
Český mediální prostor notně rozvířil nový vládní návrh o minimálním povinném zastoupení žen v radách evropských společností kótovaných na burzách v členských státech.
Markéta Šichtařová
Politický proces
Ačkoliv se o tom v českých médiích příliš neinformuje, na finančních trzích hrozí vzplanout nezvyklý typ požáru. A roznětkou by se mohla stát země, kde by to málokdo čekal. Že nejde o legraci, je vidět už nyní z opatrného chování
Markéta Šichtařová
Ptát se nebudu, nechci problémy
Léto 2018 - Venku svítí slunce. Ještě sedím v práci. Máme toho teď až nad hlavu, prý konjunktura. Tak aspoň máme pěkné prémie. Těším se na dovolenou, zase letím na Madeiru. Loni to bylo super, tak snad to bude stejné.
Markéta Šichtařová
Lekce základů ekonomie pro ministry
Dneska si dáme takové malé základy ekonomie, aneb lekci pro ministerstvo financí. Povíme si, jak působí zvyšování daní. Pokud vaše radary zaznamenaly podezření na jízlivost, jsou správně nastavené. Poslední čísla o daňovém výběru
Markéta Šichtařová
Když se spotřebitelé vzbouří k bojkotu
V demokracii vládnou volení zástupci, vzešlí ze svobodných voleb, kteří vytváří zákony prostřednictvím transparentního fóra z parlamentu.
Markéta Šichtařová
Je-libo moučného červa?
Od roku 2021 mapa chráněných území Natura 2000 v Nizozemsku vytyčuje oblasti chráněné před emisemi dusíku.
Markéta Šichtařová
Zbraně nezabíjejí
Čas od času se přihodí, že nějakému politikovi či politické straně klesnou v důsledku jejich neschopnosti preference, a tak zatouží pohonit si triko na nějakém staronovém recyklovaném tématu.
Markéta Šichtařová
Kdo je viníkem drahých potravin?
Před Vánocemi většina lidí má sklon ohlížet se, jaký byl rok předešlý a jaký bude ten budoucí. Aby ale rekapitulace byla komplexní, musíme zmínit nejen makroekonomické indikátory, ale i širší kontext.
Markéta Šichtařová
Povinné dárky ve školách jsou zlo
Nevinná dobrosrdečná iniciativa, nebo nebezpečný nemorální precedent? V základních a mnohdy i středních školách je touto dobou zvykem, že děti si musí losovat jména spolužáků, kterým povinně mají dát dárek.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 684
- Celková karma 42,47
- Průměrná čtenost 20213x
ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., ekonomka,
spoluautorka několika bestsellerů o aktuální ekonomicko-politické realitě.
V roce 2016 vydala knihu Jak to vidí Šichtařová, aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti.