Směřujeme za Řeky

Bylo to skoro až úsměvné: Ne že by Čechy řecké drama vůbec nezajímalo, ale ve srovnání třeba se Slováky byl jejich zájem dlouho o poznání vlažnější. Koneckonců Řecko je daleko a z cizího krev neteče.

Ovšem jen do okamžiku, než bylo Čechům řečeno, že tentokrát dostane Řecko překlenovací úvěr z fondu EFSM, což znamená, že i Češi za něj budou ručit. A jelikož je veřejným tajemstvím, že Řecko patrně své dluhy nesplatí, záruky se stanou darem. Jde sice ve srovnání s celkovou částkou přislíbenou Řecku jen o směšné drobné, ale mnozí Češi, kteří doposud řecké drama sledovali jenom coby napínavou televizní detektivku, najednou vyskočili jako čertíci z krabičky. Jako by najednou i těm, kteří doposud nechápali, že řecká věc se týká celé Evropy, došlo, proč před pár lety kvůli Řecku padla slovenská vláda. A přitom nutno znovu zdůraznit: Česká záruka neboli pomoc je směšně nízká - kdybychom byli v eurozóně, byla by mnohem větší.

Vzpomínáte na přelom roku 2011-12, kdy byla veřejnost rozdělena na dva znesvářené tábory? Jablkem sváru byla otázka: „Půjčit MMF na záchranu Řecka, nebo nepůjčit?“ Argumentovala jsem tehdy, že to, že žádná země v poslední době nezbankrotovala, neznamená, že zbankrotovat nemůže. A že Řecko nejspíš nejen zbankrotuje, ale asi taky odejde z eurozóny. Ale dopadlo to docela jinak. Pamatujete, kteří politici tvrdili, že půjčit MMF je naprosto bezpečné, že žádná země si nelajsne úvěr MMF nesplatit, takže o své peníze nemůžeme přijít? No – tak Řecko si to lajsnulo. Tehdy dokonce byli i politici – vzpomínáte kteří? – kteří tvrdili, že bychom měli Řecku půjčit napřímo, nikoliv jen oklikou přes MMF, protože by to bylo vysoce výnosné a současně bezrizikové. Rozdíl mezi dobou před 5 lety a dnes je jediný: Řecko je stále stejnou černou dírou, která své půjčky nevrátí, akorát dnes to už víme. A znovu je to úplně jedno. Protože o tom, zda české záruky a posléze i peníze do Řecka půjdou, nerozhodujeme my. Bude rozhodnuto bez nás. To je princip rozhodování EU.

Že by EU mělo zajímat, co si lidé myslí…? Ale vždyť v případě řeckého dramatu se názorem lidu opovrhuje na všech frontách! Začalo to už tím, že řecká vláda si vymyslela referendum a chtěla, aby v něm řecký lid odmítl navrhované reformy. Lid je odmítl. A tak vláda vyjednala ještě ostřejší reformy, než byly původně navržené. Názor řeckého lidu byl ignorován. Kdyby se uskutečnilo referendum v ČR nebo v Británii o tom, zda máme Řecku půjčit, vsadím boty, že lid by byl proti. A jestli mohli Řekové hlasovat o tom, zda chtějí přijmout půjčku, bylo by stejně logické hlasovat o tom, zda my jim chceme poskytnout půjčku. Ale referendum ve věřitelských zemích není možné. Názor lidu je opět ignorován. Když ovšem voliči všech zemí dostávají něco jiného, než si přejí, je to ignorování demokracie.

Často máme sklon hledat viníka. Jenomže tady neexistuje jeden jediný viník. Přesněji řečeno… nelze ukázat prstem na jednu osobu. Tak třeba:

• Marxistická Syriza během půl roku tolik zhoršila situace Řecka podvodným tvrzením voličům, že je možné utrácet, aniž by byly k dispozici zdroje, že bylo anulováno všechno předešlé úsilí o záchranu Řecka.
• Řecká vláda dojednala s věřiteli tak děsivé podmínky, že mi připomínají kolonialismus. Suverénní řecký stát dopustil, aby někdo cizí kontroloval jeho legislativu a majetek. Řekové dostanou vlastně koloniálního správce, který bude dohlížet, zda skutečně plní, co slíbili, a zda dostatečně rychle rozprodávají svůj majetek.
• Během pouhých tří dnů – do středy 15. 7. – má Řecko přijmout zákony, mezi nimiž je třeba důchodová reforma. Tedy reforma, kterou ČR nedokázala přijmout za deset let. Jaký paskvil z toho asi musí vzejít?
• Jak je možné, že Řekové dosud nepochopili, že když nic moc neprodukují, prostě nemohou mít vyšší důchody než ve střední Evropě? Že nemohou z rozpočtu vydávat víc, než do něj přijmou, zvláště když už si nemají kde půjčit?

Jenomže úplně stejné základní chyby jsou i na straně evropských věřitelů:

• Jak to, že věřitelé nechápou, že v podstatě marxistická řecká vláda prostě nemůže brutálně privatizovat a zároveň snižovat výdaje? To je jako chtít, aby Rolling Stones tancovali balet úplně střízliví.
• Jak mohou věřitelé Řekům vnucovat nový úvěr, když vědí, že úvěr během dvou let dluh Řecka zvýší z nynějších 175 % HDP na více než 200 % HDP? Tedy dluh, příčina řeckých problémů, se ještě prohloubí. Ví to MMF, vědí to věřitelé, ví to Řecko. Přesto věřitelé s Řeckem tenhle ďáblův pakt podepsali.
• Jak je probůh možné, že věřitelé pořád nechápou, že když Řekové provedou všechny předepsané reformy, jejich hospodářství se propadne do ještě většího rozkladu? Když budete spěchat na privatizace, prodáte hluboce pod cenou. Když skokově snížíte státní výdaje, budete mít jen víc nezaměstnaných. Když skokově zvýšíte daně, vyberete do rozpočtu ne víc, ale míň.

A máslo na hlavě má i samotný MMF:

• Na jednu stranu MMF (správně) tvrdí, že když mu Řekové nesplatili, už jim nemůže znovu půjčit, protože by tím porušil svá vlastní pravidla. Ale současně nutí EU, ano, nutí a tlačí, jak jen může, aby EU svá pravidla porušila a Řekům dluh odpustila. Jistě, MMF má pravdu, že Řekům musí být dluh odpuštěn. Ale nemá pravdu v tom, že porušovat zákony je normální. Dokud jsou Řekové součástí eurozóny, eurozóna jim dluh odpustit nesmí, protože tak to stojí černé na bílém v dohodě, která dělá eurozónu eurozónou.

Absurditu situace dokreslují výroky, které v jediném souvětí popírají jednotlivé jeho věty.  Řecký premiér Tsipras prohlásil, že „že nevěří v dohodu s eurozónou, ale podepsal ji, aby zabránil ekonomické katastrofě“. Aha, takže Tsipras udělal jako opatření k zabránění krizi něco, o čem nevěří, že to krizi pomůže zabránit? O mnoho lepší výrokovou logiku nepředvedl ani prezident Zeman. Chce sice stále dotlačit Česko do eurozóny, ale současně odmítá za Řecko platit jeho dluhy. To však od sebe nelze oddělit. I kdyby Řecko z eurozóny odešlo, pořád tu bude Itálie, Španělsko, Portugalsko… a další výtečníci, za které bude třeba platit. Protože to je prostě princip měnové unie: Všichni za jednoho.Český ministr financí je zase ochoten „zaručit se“ za řecký dluh jen tehdy, pokud bude mít jistotu, že o „záruku“ nepřijde, tedy pokud naše „záruka“ vůbec nebude zárukou. Což pochopitelně je nesmysl.

Zkrátka chyba na chybu, kam se jeden podívá. Můžeme argumentovat, že Evropa dělá takové množství ekonomických chyb prostě proto, že věří, že Řecko je třeba udržet v eurozóně z politických nebo ještě spíš geopolitických důvodů. Ostatně i samo intervenování ze strany USA tomu nasvědčuje. Jenomže i to je samo o sobě chybná úvaha: K čemu nám bude Řecko v eurozóně a v NATO, když se bude pod tíhou totálního hospodářského kolapsu zmítat v revoluci?

Ale jakkoliv je počet chyb v řecké záležitosti od samého počátku nezměrný, ani v něm nelze hledat viníka dnešního stavu. To, že nelze ukázat prstem na jednu osobu, ještě neznamená, že vůbec prstem nelze ukázat na nic. Tím hlavním viníkem je totiž… euro.

Jen díky euru se totiž Řekové mohli předlužit do stávajícího stavu. Euro je v principu konstruováno tak, že pro každou zemi eurozóny musí platit stejné úrokové sazby a (téměř) stejné ceny. Investoři si celá léta mysleli, že země eurozóny jsou podobné, koneckonců všechny přeci splnily maastrichtská kritéria pro přijetí eura a tím svou podobnost prokázaly. Jenomže investorům už nedošlo, že tato kritéria jsou chybně konstruována. (Už ani nemluvím o tom, že Řecko při jejich plnění podvádělo.) A tak investoři všem půjčovali za podobný úrok.

Kdyby Řecko neplatilo eurem, v určitém bodě by najednou investoři přestali být ochotní půjčovat mu. Úroky pro Řecko by natolik vzrostly, že by samy o sobě zafungovaly jako automatická brzda. V době, kdy by velikost dluhu ještě šla řešit, by Řecko náhle narazilo, a muselo by prudce začít šetřit, protože už by se nedostalo k penězům.

Jenomže euro tuhle výstražnou kontrolku anulovalo. Řecký dluh se tak mohl bez varování nafukovat dál až do dnešního stavu, kdy se řešit nedá jinak než škrtnutím. Jednou – a otázka pouze zní, za jak dlouho – to asi povede k vystoupení Řecka z eurozóny. Mimo eurozónu nebude proti jejím pravidlům dluh škrtnout. A současně zavedení nové měny vrátí úrokové sazby i ceny v Řecku tam, kam patří, ne kde jsou teď uměle eurem udržovány. Ano, bude to bolet ale méně než stávající snaha probudit mrtvolu.

Ovšem teprve teď se dostávám k jádru věci. Až dosud byla kritika eura u nás často považována jen za ideologický výkřik „euroskeptiků“ nebo za primitivní nacionalistickou notu. Jenomže Řecko nám konečně ve vší své nahotě ukazuje, že otázka eura není otázkou ideologie; je to otázka pragmatického a upřímného ohodnocení naší skutečné situace. Přijmeme-li euro a současně nezměníme-li náš přístup k veřejným financím, skončíme jako Řekové.

My jsme na řecké cestě. Jsme na tom stejně jako Řekové před dvaceti lety. Za posledních dvacet let jsme nikdy neměli státní rozpočet v přebytku. Všechny vlády nás neustále jen zadlužují, ať ekonomika roste, nebo klesá. Stejně jako tomu bylo před dvaceti lety v Řecku. Žijeme na dluh, a tedy nad poměry. Jen žádný politik nemá odvahu to říct nahlas. Jenomže k tomu, abychom mohli bez problémů přijmout euro, musíme být schopni občas generovat i přebytky státního rozpočtu – jako to umí třeba Německo.

Diskuse, že kdo je proti euru, je proti Evropě a pokroku, jsou naivní a hloupé. Euro je vhodné pro Němce, pro Belgičany, pro Litevce. Euro není vhodné pro Řeky, pro Italy, pro Čechy. Euro není „špatné“ či „dobré“ – euro je prostě jen pro někoho. Pokud svůj přístup k veřejným financím Slováci jednou nezmění, také je tato pravda jednou dožene, jen to bude ještě dost dlouho trvat, protože jejich dluh je ještě „malý“, a tak dnes mohou euro stále vítat s otevřenou náručí. Prostě buď dokáží dosáhnout přebytku rozpočtu, anebo jednou padnou na ústa. Nic mezi tím není.

Doufám, že teď už je všem jasné, proč bychom euro neměli přijímat.

Autoři: Markéta Šichtařová a Vladimír Pikora