Řecký bankrot: Jak na nás dopadne?

Navzdory celkem intenzívnímu zpravodajství kolem řecké kauzy stále koluje řada mýtů a polopravd. Jak toho už bylo o Řecku napsáno hodně, tak si pořád málokdo umí skutečně přesně představit, o co v řeckém bankrotu jde.

A hlavně: Co znamená pro nás. Pro turisty, i pro pecky sedící doma a pozorující Řecko jen uctivě zpovzdálí. Tak tedy tady jsou hlavní otázky a odpovědi:

V čem je podstata řeckého bankrotu?

Kdyby to nebylo smutné, bylo by komické, jak stát v podobě všelijakých státních orgánů neustále varuje před vytloukáním půjčky půjčkou zejména u spotřebitelských úvěrů. Stále nás straší, že kdo splácí dluh dluhem, propadá se nutně do zadlužení stále hlouběji a nakonec prý skončí v náručí lichvy. Nu, stát se rozhodl jít nám příkladem, jak se to dělat nemá. Protože státní dluhopis ve své podstatě vlastně není nic jiného než spotřebitelská půjčka státu. Problém nastává v okamžiku, kdy už dál nejde vytloukat dluh dluhem, protože se už nenajde nikdo další, kdo by dlužníkovi další klín půjčil, jelikož mu už nikdo nevěří. Jakkoliv se toto může zdát být příliš básnický popis, je to vlastně nejpřesnější možný popis současné řecké situace. Pochopení této podstaty se mnohdy ztrácí v nánosu odborných termínů tak často v souvislosti s Řeckem používaných. A proč začalo Řecko vytloukat dluh dluhem a proč mu už nikdo nevěří, zmíníme ještě později.

Ačkoliv si Řecko za svou situaci jistě hodně může samo, do značné míry za ni ale také mohou jeho mezinárodní věřitelé. Ti se bohužel dopustili ukázkového morálního hazardu: Nechali se slyšet, že je pro ně nepřijatelné, aby Řecko padlo. Tím vlastně jinými slovy Řecku slíbili, že jej za všech okolností podrží. A tím mu poskytli jakýsi pocit bezpečí. Řecko se cítilo jako s pojistkou v zádech. A protože bylo pojištěno, chovalo se jinak, než by se bývalo chovalo, kdyby jej okolí nechalo ve štychu. Tedy – mnohem víc se svými veřejnými financemi hazardovalo.

Co je to bankrot?

Média často mluví o „bankrotu státu“. Pokud se na to však podíváme čistě ekonomicky a právně, je „bankrot“ státu těžko představitelný. Stát není podnik, kde by šlo vyměnit vedení a stanovit konkurzního správce, který by uspokojil věřitele. Pokud média mluví o bankrotu, mají ve skutečnosti na mysli tzv. default. Default znamená, že stát dočasně nesplácí své závazky. Nadále tedy budu používat vědomě chybně slovo „bankrot“, protože se v souvislosti s Řeckem již vžilo. A hodně obecně řečeno: default (či „bankrot“) je situace, kdy stát-dlužník nezaplatí ve stanovený termín dluh. Buď jistinu, nebo úrok, nebo obojí. Řecko tedy zbankrotuje, nezaplatí-li v úterý 30. 6. splátku MMF.

Je bankrot vzácností?

Vůbec ne! Zbankrotoval už kdekdo. Vlastně víc zemí na světě už v historii zbankrotovalo, než si udrželo čistý štít. Řecko je přitom nejčastěji bankrotující zemí planety. Naposledy zbankrotovalo v roce 2011, i když se tomu eufemisticky neříkalo bankrot, nýbrž jen „restrukturalizace dluhu“. Definice bankrotu však naplněna byla. Důvody jsou dva: Zaprvé řecká mentalita a zadruhé naakumulování dluhů z dávné historie. Není náhodou, že častěji bankrotuje třeba Španělsko nebo Portugalsko (staré dluhy si nesou ještě z dob zámořských objevů) než „nové“ země jako Nový Zéland či Kanada.

Když je bankrot tak častý, proč kolem něj dělat takové manévry?

Protože má negativní vliv na obyvatelstvo vlastní a zprostředkovaně i na okolní země. Selhání státu jako dlužníka je obvykle spojeno s hospodářskou krizí. Se vším, co je pro krizi typické: roste nezaměstnanost, padají burzy, bankrotují firmy, vláda se hrdinně bije v prsa, jak s krizí zatočí, její preference klesají, roste počet dlužníků a exekutoři mají pré. Default státu často otřese i základy bankovního systému, řada bank to nepřežije. A to by právě pro hrozící řecký bankrot bylo velmi typické, protože už nyní jsou řecké banky v enormně špatném stavu.

Snad ještě horší je, že bankrot jednak zvyšuje riziko druhého bankrotu téže země krátce poté – což se v případě Řecka jasně potvrzuje, protože posledním bankrotem prošlo v roce 2011 – a navíc také zvyšuje riziko řetězové reakce. Jakmile zbankrotuje jedna země na světě, extrémně roste riziko dalšího bankrotu jiné země ve stejném geopolitickém regionu během dalších pěti let. Pravděpodobnost druhého bankrotu dokonce převyšuje 50 %. To je jen statistika – nic víc, nic míň. Až tedy budu o něco dál „strašit“ před takzvanou nákazou krizí, má to původ právě v této statistice.

Proč tomu tak je? Protože default je vyvolán nízkou důvěrou věřitelů, nikoli skutečným stavem ekonomiky. A toto nedůvěřivé rozpoložení se defaultem jedné země ještě zjitří. Dalším adeptem na default je po Řecku třeba Itálie. Pokud se najdou noví a noví věřitelé, Itálie bude schopna bez problémů splácet i velké dluhy. Pokud by ovšem obava z nesplácení rostla, může i stát, který se ještě minulý týden zdál bezpečným, upadnout do defaultu. Nálady finančního trhu jsou holt vrtkavější než sazby DPH pod taktovkou české vlády.

Skutečně Řecku bankrot během pár dnů hrozí, nebo ještě přijde dohoda?

EU si velice přeje bankrotu Řecka zabránit. Je připravena na poslední chvíli udělat i obrovské ústupky. Má důvodů víc: Bankrot by znamenal negativní PR. Znamenal by riziko šíření nákazy. Znamenal by, že peníze nasypané do Řecka by se již nikdy nevrátily. A znamenal by tudíž i nevoli domácích voličů. Jenomže už tu máme čtvrtek a dohoda o prodloužení pomoci Řecku stále není na světě. Vše směřuje k tomu, že pokud se ji najít podaří, bude to opravdu v poslední možnou hodinu. Přitom Řecko musí do úterka 30. 6. mít peníze na účtech.

Jenže tentokrát by ani bruselská dohoda na poslední chvíli nemusela být spásou. Řecký premiér se může s věřiteli v Bruselu dohodnout na podobě ústupků, jenomže prodloužení záchranného programu musí ještě schválit domácí parlamenty. A Tsiprasovi spolustraníci v Řecku mohou premiéra nechat ve štychu a dohodu vetovat… Takže dohoda nedohoda, riziko bankrotu se nad našimi turisty stále vznáší.

Bude Řecko zachráněno, bude-li odsouhlasena oběma stranami dohoda?

Nebude. Oboustranné odsouhlasení dohody o pomoci by umožnilo Řecku splatit poslední červnový den dluh MMF, v červenci splatit aktuálně splatnou tranši dluhopisů a tak dál a dál. Jenomže to žádnou záchranou není.

Součástí dohody by totiž bylo zvýšení daní, osekání sociálního systému. Tedy propouštění, snížení disponibilního příjmu obyvatel. Země propadne do recese, v důsledku recese se jí nebude dařit vybírat daně dle plánu a výdaje z rozpočtu naopak budou vyšší, než se naplánuje. Finanční situace země se ihned začne dál zhoršovat.

Namítáte, že finanční inženýři sestavující rozpočet nemohou být tak prostoduší? Bohužel jsou. Již dvakrát – ano, dvakrát! – byl Řecku naordinován ze strany MMF a dalších věřitelů stejný recept: šetřete. A už dvakrát to uvrhlo zemi do recese a ještě víc zhoršilo její finanční pozici, tedy zvětšilo dluh. Tento dluh se již stal nesplatitelným. Je-li něco nesplatitelné, je to již jen smazatelné – tedy „zbankrotovatelné“. Řecko dokonce loni docílilo největší takzvaný primární přebytek rozpočtu mezi evropskými zeměmi. To je přebytek počítaný bez započtení splátek dluhu. To právě splátky dluhu táhnou Řecko ke dnu. Ale čím víc Řecko splácí, tím víc jeho dluh roste, protože za účelem splácení si musí brát nové úvěry.  Jde o takzvanou dluhovou past.

Z toho plyne, že bude-li dosažena dohoda a Řecko dostane další peníze, samo si naordinuje smrtící léčbu a do několika měsíců bude opět stát před bankrotem. Pouze s tím rozdílem, že jeho dluh bude ještě větší. Jinými slovy, dřívější bankrot je pro Řecko výhodnější než pozdější. Stejně tak pro jeho věřitele. Bylo by lepší nedohodnout se.

Zbankrotuje-li Řecko, co bude v prvních hodinách následovat celkem určitě?

Řecko v současnosti získává likviditu pro své banky od ECB, a ECB zase smí likviditu poskytnout, jen pokud nesměřuje k financování vlády. Jakmile země zbankrotuje, její dluhopisy se stávají bezcenné (protože je očividně již nikdy nesplatí), a skoro jediná možnost vlády, jak se dostat k penězům, je odsát je z bank (tím, že banky donutí „nakoupit“ tyto bezcenné dluhopisy). ECB tedy nesmí místním bankám likviditu poskytnout, protože by šla přímo řecké vládě. A to banky obyčejně položí. A že by to položilo právě řecké banky, je prakticky jisté. Výběry vkladů z bank totiž zrychlují. V poslední době už během týdne odteče z bank stejná suma jako za celý duben. Výběry v některých dnech dosahují až 2 miliard eur. Stejně se i tak dá čekat, že bankrot by některé jednotlivce i firmy zastihnul nepřipravené. To znamená, že značná část obyvatelstva a podniků přijde o své úspory.

Jediná možnost, jak situaci ještě neeskalovat, je dočasně zavést až do zklidnění situace tzv. kapitálové kontroly – tedy zákaz výběrů z bankomatů a zákazu vývozu peněz ze země. A právě tady číhá na turisty to největší úskalí.

Znamená bankrot automaticky opuštění eurozóny?

Neznamená. Nicméně pravděpodobnost opuštění eurozóny je velmi vysoká. Protože země nemůže existovat bez bank a bez toho, aby se obyvatelé dostali k penězům, musí se situace nejspíš řešit tím, že se země trhne od eurozóny a začne si tisknout peníze sama. To by nastalo v horizontu hodin až dnů po bankrotu. U velmi laxních a nepřipravených zemí by se dalo uvažovat až o horizontu týdnů.

Po zavedení vlastní měny by došlo k jejímu prudkému oslabení třeba i o 40 %, to by vyvolalo až dvoucifernou inflaci, která by ještě víc požrala úspory obyvatel. Současně by došlo k hluboké recesi a nezaměstnanosti.  

Jaká jsou bezprostřední rizika hned po bankrotu pro naše turisty?

Ten, kdo bude vybaven cizí hotovostí, se v podstatě nemá čeho bát. Je dokonce vysoce pravděpodobné, že dolary, franky či libry se stanou tak žádanou měnou, že dojde k vytvoření dvojího kurzu: oficiálního devizového a neoficiálního valutového – podobně, jako jsme to znali od veksláků před rokem 1989. Zda by k tomu došlo, by však záleželo na konkrétní podobě kapitálových kontrol. Mnohem vyšší bezprostřední riziko tak lze čekat v důsledku případných lidových nepokojů na území Řecka…

Jaké jsou důsledky bankrotu pro další země?

Tady se poprvé dostáváme na tenký led. A taky tady poprvé začínáme mluvit o skutečných rizicích. Abychom totiž mohli odpovědět, museli bychom znát dvě informace:

• Jak politici bankrot vykomunikují. Prodají ho veřejnosti jako tu lepší variantu, anebo zavdají příčinu k panice?
• Jaký podíl řeckých cenných papírů dosud drží neřecké banky (zejména v Itálii). To však není zcela jasné.

V závislosti na těchto dvou faktorech, které nyní nejsou známé, se může odehrát celý vějíř scénářů od nejměkčích až po extrémně nebezpečné:

Příklad „měkkého“ scénáře:

Protože by se všichni Řekové báli inflace, nikdo by nechtěl hotovost. Lidé by opouštěli domácí měnu (buď euro, nebo drachmu) a chtěli měnu bezpečnou - jako třeba švýcarské franky. Frank byl v srpnu 2011 v období řeckých problémů na historickém rekordu k euru. (Proč asi?) Brzy nato švýcarská centrální banka zavedla intervenční režim, aby posilování franku zastavila. K podobným turbulencím v podobě slábnutí eura, prudkého slábnutí drachmy (byla-li by zavedena) a sílení dolaru, franku a libry (s možností opětovného zavedení intervenčního režimu u franku) by došlo i tentokrát.

Novým nastavením měnových kurzů by však veškeré pnutí v tom nejměkčím scénáři skončilo. Našinec by to na vlastní kůži ani nemusel příliš zaznamenat, snad jen v kurzu koruny k dolaru či libře. Jenže k těm koruna stejně již slábne, takže trend by se moc nezměnil. EU by nakonec mohla držet nad Řeckem dál ochrannou ruku a kromě trochy pohybu kurzů by efekt bankrotu na okolí mohl být mizivý. Je to jen a jen na politickém rozhodnutí.

Příklad „středního“ scénáře:

Tento scénář je pravděpodobnější. Kromě změn na devizovém trhu by došlo ještě k odstartování praskání cenových bublin i na akciových a dluhopisových trzích. Stačí k tomu málo: Aby politici bankrot mentálně neunesli a hovořili o něm například jako o „prohře všech“ a podobně.

To by velice snadno mohlo vybudit paniku a drobní i institucionální investoři po celé Evropě by se začali zbavovat nakoupených cenných papírů. Že je to velmi reálný scénář, naznačuje fakt, že v minulých dnech, když se spekulovalo, že dohoda s Řeckem dosažena nebude, klesaly nejen řecké akcie, ale poměrně razantně klesaly i další akcie evropské.

Propad akciových trhů by snadno mohl dosáhnout dvouciferných hodnot a dotknul by se pochopitelně i všech těch, kdo vlastní třeba podílové listy akciově orientovaných fondů, na Slovensku by se mohl dotknout důchodců v důchodových fondech. (České penzijní fondy se akciím na rozdíl od slovenských vyhýbají.)

Příklad „tvrdého“ scénáře:

Pravděpodobnost takového scénáře je velmi malá, ale bohužel nelze zcela vyloučit. Scénář by na počátku začínal stejně jako „střední“. Naprosto zásadním zlomem by však bylo, kdyby výprodej cenných papírů dosáhnul takové intenzity, že by začaly prudce padat ceny (tedy růst výnosy) státních dluhopisů dalších jihoevropských zemí – tedy kdyby výnosy rostly až do dvouciferných hodnot. Další komplikací by bylo, kdyby se ukázalo, že řada jihoevropských bank dosud nevyčistila své bilance od řeckých cenných papírů.

V takové chvíli by Evropa dostala coby vedlejší efekt řeckého bankrotu další dva zásahy od finančního trhu: Problémy by díky svým bilancím začaly mít i další evropské banky geograficky vzdálené od Řecka, a současně země jako Itálie, Španělsko či Portugalsko by začaly mít kvůli vysokým výnosům problémy s utažením svého dluhu. To by pak byl počátek šíření finanční nákazy. Ve zcela krajním případě by pak taková finanční nákaza mohla ústit až do panevropské finanční krize, která by v sobě zahrnovala sérii státních bankrotů.

Prozatím se situace vyvíjí tak, že směřuje kamsi mezi první a druhý scénář. To se však pochopitelně může velmi snadno změnit.