„Bezpečné“ banky

Evropská unie má pár výhod. A vedle těch svých výhod má taky jeden zásadní problém. A ten problém se jmenuje závist. Že jste si toho ještě nevšimli? Tak tedy funguje to přesně na známém principu sousedovy kozy: „Cože, on má soused novou kozu? Fuj, kéž by mu chcípla, aby neměl nic jako já!“ Takže místo abychom se snažili našetřit si taktéž na kozu, raději tu sousedovu otrávíme, abychom neměli žádný nic. No ano, přesně tak to chodí i v Evropě. A přesně proto neprosperujeme hospodářsky tak, jak bychom potenciálně mohli. (A je úplně jedno, jestli je ona závist maskována třeba pod vesměs uměle doplněnými nálepkami „sociální spravedlnost“, „ochrana klienta“, „nezbytná úroveň regulace“, či čert ví jakými.)

Chcete důkaz? Jedním z nich je poslední novinka Bruselu. Podle Evropské komise by od příštího roku měla být výše bonusů finančníků omezena úrovní jejich platu. To by se mělo týkat jak klasických bankéřů, tak třeba pojišťováků, nebo nejrůznějších portfolio manažerů všelijakých fondů.

Což o to, cifry v bonusech některých finančníků ve Frankfurtu a hlavně v Londýně obsahují tolik nul, že je těžké je bez ukazování prstem spočítat. A což o to, někteří z nich vedou banky od deseti k pěti, takže potom stát banky horko těžko zachraňuje z peněz daňových poplatníků. Takže morálně vzato, své hvězdné bonusy si takoví finančníci nezaslouží. Jenomže to samo o sobě ještě není důvodem pro regulaci. Začala se ve vás teď nad takovým tvrzením vařit krev? Tak v tom případě uvažujete stejně jako průměrný evropský politik: „Finančník jako finančník a limity jsou přece důležité, no ne?“

No jo, jenomže podívejme se tomu systému pod pokličku. Kupříkladu správci hedgeových fondů (a nejen oni) jsou placeni systémem procent a bonusů za výnosnost spravovaného portfolia. Vysoký zisk fondu – vysoký bonus. Malý zisk či dokonce ztráta – malý či dokonce žádný bonus. Těžko budeme vysvětlovat správci fondu, že by se měl snažit o zisk a nikoliv ztrátu svých klientů, když bonus bude… tak nějak pořád sejný. Těžko budeme vysvětlovat finančníkům, že by se měli v Evropě o cokoliv snažit. Těžko budeme manažerům bank vysvětlovat, že by bylo záhodno, aby jimi spravovaná banka neměla ztrátu a její klienti nepřišli o peníze. Koneckonců v Curychu, New Yorku nebo třeba Singapuru jsou počítače stejné, tak proč by se obtěžovali dělat byznys v EU? A když to tak vezmeme kolem a kolem, proč by se jakýkoliv podnik obtěžoval dělat svůj byznys v EU, když může několika kliknutími své myše kontaktovat makléře, který ještě včera seděl ve Frankfurtu, ale přes noc se přesunul do Curychu?

Takž to nakonec dopadne jako s tou kozou. Ve strachu, aby náhodou některý bankéř nedostal moc peněz, se celá slavná EU nechá odsunout na poslední finanční kolej. Protože schopní (i když mnohdy nemorální) finančníci nebudou mít motivaci dělat svou práci. Motivaci budou mít už jen ti neschopní, pro které bankéřský plat i s omezenými bonusy bude pořád vyšší, než by dostali kvůli své neschopnosti jinde. Místo toho, aby někteří manažeři vedli banky od deseti k pěti, všichni je povedou od deseti k pěti. A to bude potom náramně „bezpečné“ bankovnictví…

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)