Vlastenecký čin (za všechny prachy)

Francouzský herec Gérard Depardieu rozvířil vody veřejného mínění. Nechal se slyšet, že prý „přestane být Francouzem a stane se Evropanem“. Neboli prakticky vzato, prodal svůj dům v centru Paříže a hodlá si koupit dům v belgické vesnici těsně za francouzskými hranicemi, kde už se přihlásil k trvalému pobytu. A to vše kvůli daním. Francouzská socialistická vláda totiž zavedla 75procentní daň z příjmů pro „milionáře“.

Depardieu tím pěkně nadzvedl mandle francouzskému socialistickému premiérovi Jeanu-Markovi Ayraultovi, který to označil za ubohost. Že prý podle premiéra placení daní je „vlasteneckým činem“. (To je mi moc pěkný vlastenecký čin, mastit z daní státní kapsu korupcí prolezlému státnímu úředníkovi.) Popravdě řečeno, nemyslím, že by se premiér tak rozlítil proto, že by sám věřil svým slovům. Spíš proto, že Depardieu až příliš názorně demonstroval, že ekonomové měli pravdu, když tvrdili, že „milionářská daň“ je pro kočku, protože bohatí lidé, kterých se má týkat, se prostě odstěhují. A tudíž Francie nevybere na daních víc, ale naopak míň. A to už jednoho naštve, když se ukáže, že opozice měla pravdu, no ne?

Může se nám zdát, že je to zbytečně moc povyku pro málo. 75procentní daň je přeci jenom – jemně řečeno - tak trochu předimenzovaná. Takže se týká „jen hrstky“ lidí a „jen“ ve Francii. Ale je to vážně tak mimo naše kategorie uvažování? Depardieu prohlásil, že vrací svůj pas a kartu sociálního pojištění, kterou prý ještě ani jednou nepoužil. Něco mi to hodně připomíná. Položili jste si už otázku, co jste vy za své daně skutečně dostali?

Tak třeba já: Letos jsem potřebovala rychle zavolat policii, když jsem se jednou cítila v nebezpečí. Policie mi do telefonu sdělila, že prý místní policisté právě přezbrojují, a že dorazí, jakmile to bude možné. Pánové přezbrojovali dvě hodiny. Než se po dvou hodinách dokodrcali, nebezpečí pominulo. Takhle si dobré služby státu placené z mých daní nepředstavuju.

Před několika dny bylo náledí jako hrom. V zatáčkách jsem se občas podivovala, proč do nich zadek mého auta vjíždí dřív než předek. Silničáři nefungovali. Nic moc ty jejich služby placené z mých daní.

Letos jsem taky potřebovala služby justice. Řešili jsme v naší společnosti podvod, který na nás zkoušeli jedni vykutálení podvodníci. Ačkoliv šlo podle všech advokátů o záležitost nad slunce jasnější, řešili jsme ji a řešili – a dosud nedořešili, protože justice mele ještě pomaleji než boží mlýny. Čekám, že věc dořešíme až v době, kdy už podvodníci pláchnou do Jihoafrické republiky. Tak si veřejné služby nepředstavuju.

Služby pošty potřebuju několikrát týdně. Bohužel. S tím pánem, který jezdí s pošťáckým autem, je totiž těžké pořízení. S pánem od pošty se nejen nedá domluvit, aby vám balík nepokládal do bahna, ale ještě vám jako bonus vždy přidá znechucený škleb, že už zase musí pracovat. Státní služby za všechny prachy.

Kartička zdravotního pojištění mi je asi na tolik, jako panu Depardieu jeho kartička sociálních služeb. Státní zdravotnictví se zmohlo jen na to, že u jednoho mého dítěte dokázalo nepoznat závažnou metabolickou poruchu a u druhého dítěte dokázalo ztratit výsledky jeho laboratorních testů na tutéž poruchu. Něčeho jsem se dobrala, až když jsem bez ohledu na pojištění zaplatila soukromé klinice, pro kterou byly stejné testy i jejich vyhodnocení hračkou. Kartičku od státního zdravotnictví placeného z mých odvodů bych mohla klidně zahodit.

A mohla bych pokračovat.

Pan francouzský premiér by se mnou nejspíš nesouhlasil. Ale já si myslím, že by bylo vlasteneckým činem asi tak polovinu státních služeb zprivatizovat a asi tak čtvrtinu daňových odvodů zrušit.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)