Finanční ústava: Jen odvádění pozornosti

Potrefená husa nejvíc kejhá. To je tak známý fakt, že vešel i do přísloví. Tak třeba když mého syna požádám, aby trochu ztišil hlas, rozpálí ho to doběla: „Já neřvu! NEŘVU!! N-E-Ř-V-U!!!“

Když mi manžel vytknul, že děti údajně mluví sprostě, protože prý já se vyjadřuju jak dlaždič a jim tak na rozdíl od manžela jdu špatným příkladem, uspořádali jsme soutěž. Co člen rodiny a sprosté slovo, to čárka. Během půl hodiny se manžel ujal suverénního vedení. A když večer na schodech zakopnul a jak se klít, jak zákon káže, soutěž jsme předčasně ukončili, protože svůj náskok upevnil tak drtivě, že soutěžit s ním dál bylo jako stíhat na koloběžce pendolino. Prostě potrefená husa nejvíc kejhá.

Další zářný příklad potrefené husy se předvedl poté, co vyšla naše nová kniha Nahá pravda. Není mi sice jasné, jak si dotyčný pán dokázal nejen pořídit, ale dokonce i přečíst jeden její výtisk do 24 hodin po uvedení na pulty, faktem ale zůstává, že právě po oněch 24 hodinách mi přišel zajímavý email. Kromě hromady nadávek (neznajíc některá slova, pokoušela jsem si je vyhledat ve slovníku, ale marně) email obsahoval celkem jasné sdělení: My, autoři, jsme prevíti, protože lidi varujeme před podomními obchodníky s teplou vodou, ehm, chci říci před neseriózními finančními poradci, kteří finančním produktům rozumí ještě míň než moje babička jaderné fyzice, zato vehementně nabízí kupříkladu investice do penzijních fondů. A tím se on, finanční poradce společností té a té, cítí silně dotčen, jelikož on náhodou lidem nabízí jen renomované produkty ty a ty. (Mezi námi, jednalo se o investici do zahraničních dluhopisů, která sice v cizí měně vykazovala asi 2% výnos, ale po přepočtu na koruny kvůli pohybu devizového kurzu přinášela investorovi ztrátu.) A dále se pán tázal, kdo nás za tu propagandu platí. Došla jsem k názoru, že tato kejhající husa asi jen zapomněla při svém poradenském kurzu dávat pozor, když se probíraly devizové kurzy, a pustila ji z hlavy.

Jenomže potom přišel kalibr ještě vyšší úrovně. Lidé, kteří v minulosti (například prostřednictvím sociálních sítí) připojili svůj komentář k některé ze stránek, na kterých varuji před rizikem té a oné investice, začali dostávat dopisy. Agilní prodejce fondů jim v nich „vysvětloval“, že právě proto, že na sociální síti vyjádřili svůj zdrženlivý postoj, nabízí jim nyní naprostou „tutovku“ zaštítěnou právě onou stránkou, která před podobnými „tutovkami“ má varovat. Přímo ukázkový to příklad, jak zloděj křičí „chyťte zloděje“. Anebo jak potrefená husa nejvíc kejhá. Pokud je mi známo, nikdo se pochopitelně nachytat nenechal, pan „poradce“ evidentně silně podcenil inteligenci veřejnosti. Ovšem tím víc mě překvapuje, jak se veřejnost nechala nachytat na další ze série stejných příkladů. Totiž na finanční ústavu.

V kostce jde o to, že podle vládního návrhu ústavního zákona by do budoucna měly být české vlády vázány limitem, přes nějž by nesměl přerůst veřejný dluh. Například pokud by dluh překročil 50 % HDP, musela by vláda požádat o vyslovení důvěry. Na svém platu by to pocítili ústavní činitelé s výjimkou soudců i státní zaměstnanci. Anebo by vláda musela zmrazit aspoň 3 % výdajů rozpočtu na daný rok. To je moc pěkné. Vlastně by to bylo skoro dokonalé. Ale až na pár drobností.

Třeba na to, že finanční ústavu navrhuje vláda, která dokázala ke konci druhého kvartálu zvýšit meziročně vládní dluh o 15,7 %. Nebo na to, že nikde se neříká, jaká tři procenta výdajů se mají zmrazit. Můžeme si být celkem jistí, že daleko spíš to budou sociální dávky než evropské fondy, které musíme kofinancovat (a tím zvyšovat svůj dluh). Proč se všude mluví o zmrazování běžných výdajů? Proč se nikde nemluví o rušení evropských fondů? O zmenšování výše rozpočtu?

Bojím se, že je to celkem jasné. Protože korupce se snadněji skrývá ve velkém rozpočtu než v malém. Celá finanční ústava jenom odvádí pozornost od podstaty. Problémem sice je, že veřejné finance vytváří schodky; ale ještě daleko větším problémem, který ještě víc brzdí ekonomiku, okrádá veřejnost a generuje úplatky, je výše rozpočtu. Tedy vlastně to, do čeho všeho stát strká nos.

(Kratší verze tohoto textu byla originálně napsána pro Literární noviny.)