Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Žaluji náš sociální stát

23. 09. 2016 8:00:00
‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu.“ Tak zněl titulek článku, který tento týden uveřejnil zpravodajský server lidovky.cz. A jak se dalo čekat, vzedmul vlnu emocí. Ale... proč vlastně?

Míněno – proč vlastně se tohle téma vůbec objevilo? Jak se vůbec mohlo přihodit, že v současnosti prudce roste podíl singles obou pohlaví, volných svazků, v nichž se partneři volně setkávají a zase se stejnou lehkostí bytí rozcházejí, že tak prudce přibývá žen i mužů, kteří nechtějí mít děti? Vždyť rozmnožovací pud je zřejmě nejsilnějším živočišným pudem vůbec. Dokonce silnějším než touha po přežití. Řada tvorů od jednoduchých zvířat, jako jsou chobotnice či pavouci, až po lidské bytosti schopné cítit lásku volí přeci za některých okolností raději přežití svých potomků než sebe sama. Jak je tedy vůbec možné, že se tenhle pud zajišťující přežití živočišného druhu najednou vytratil...? Anebo ještě lépe řečeno: Jak to, že se v případě některých žen vlastně vůbec nikdy nenastartoval?

V kostce připomeňme, že celá diskuse vyplavala na povrch poprvé zhruba před dvěma lety, kdy izraelská socioložka Orna Donathová vypracovala studii, kdy na tento fenomén poprvé veřejně upozornila. S tím, jak se studie šířila do dalších zemí, víc a víc žen přiznávalo, že patří do skupiny těch, které tlak společnosti donutil mít děti, nicméně cítí se v této roli nespokojené.

Otázka „proč“ se mi zdá být mnohem zajímavější než moralizování nad oněmi nebohými ženami, které děti mít mohou, ale nechtějí, nebo přímo mají, ale litují toho. Nebohými, protože jsem si jistá, že pokud žena neprožije štěstí z mateřství, nedosáhne na pocit naprosté a dokonalé spokojenosti, který žádné potěšení z kariéry či peněz není schopno nahradit. Ale má smysl těmi ženami opovrhovat? Dokonce jim nadávat? Za to, že z nějakých příčin nejsou schopny poznat mateřské štěstí? Nemá, protože patrně za to ony samy ani nemohou. Můžeme je tak maximálně litovat, že si neužívají stejně, jako jejich jiné vrstevnice. Viníkem je tu totiž někdo jiný.

Tyto ženy se „provinily“ snad jen jedinou věcí: Byly snad v rozhodující chvíli příliš slabé. Nedokázaly říci NE tlaku společnosti. Měly dítě, i když se na tu roli vnitřně necítily. Doufaly, že se mateřské pudy probudí, ale nestalo se tak. V jejich případě bylo „něco jinak“ než u předešlých generací. Bohužel cena za takový omyl je obrovská: Až příliš mnoho dětí, které přes všechnu snahu svých matek necítí bezpodmínečnou mateřskou lásku, což se na nich nutně musí jednou nějak negativně projevit.

Ptáte se, kdo je tedy viníkem? Tak jinak: Mezi davy imigrantů, kteří přicházejí do Evropy, takové ženy nenacházíme. Naopak přistěhovalci bývají často naší kulturou tak trochu vysmívání za to, že se „množí“ rychleji než my. Musí to tedy být něco, co oni neznají, ale my ano. Hádáte něco jako tradice? Samá voda. Když rodina, která přichází z kultury, v níž je navyklá mít mnoho dětí, žije, řekněme, dvě generace v Evropě, často ochotně přebírá náš model a také přechází na menší počet potomků. (A nechytejte mě za slovo tvrzením, že například je romská komunita u nás je stále zvyklá mít hodně dětí; já mluvím o průměru, o trendu.)

Co se ve společnosti změnilo, to vlastně sama pojmenovává jedna žena, kterou článek cituje: „ Nebyli jsme zralí na to, abychom nesli odpovědnost ještě za někoho kromě sebe.“ Ano, v tom je podstata problému. Byť mají mnohé ženy dnes první dítě ve čtyřiceti letech, jsou svým způsobem samy ještě tak trochu nedospělé děti, které se chtějí jen bavit, ale nejsou ochotné a hlavně schopné nést odpovědnost. Není to jejich vina, není to vina dokonce ani jejich rodičů; je to vina státu. Státu, který si sám sobě rád říká „sociální“. To tenhle sociální stát žaluju za to, že nás nechal jako společnost zdegenerovat.

Naučil nás, že se nemusíme bát o práci, protože když ji ztratíme, dostaneme sociální dávky. Nemusíme se starat o své zdraví, protože když ho lehkovážně při adrenalinovém sportu ztratíme, stát nám přizná invalidní důchod. Nemusíme se starat o svůj důchod, protože až nastane, stát nám život zasponzoruje bez ohledu na to, zda jsme během svého aktivního života společnosti cokoliv užitečného přinesli. Stát nás po celý život vede za ruku a vychovává z nás nesvéprávná přerostlá děcka, která neumí vzít do svých rukou ani svůj vlastní živit, natož život svých dětí.

To vinou rádoby „sociálního státu“ se v ženách ani neprobudí onen základní živočišný instinkt. Nemůže, protože rozmnožovací pud cítí dospělí lidé, ne rozmazlené děti. A dítě těžko budeme vinit z rozmazlenosti; viníkem jen ten, kdo ho tak vychoval.

Před několika lety jsem byla navštívit v porodnici svou kamarádku. Právě se probrala z narkózy po císařském řezu. Kde bylo její miminko, nevěděla, ale popravdě, bylo jí to dost jedno, protože si „byla jistá“, že je o něj v tu chvíli dobře postaráno. Běžná konverzace se brzy zvrtla do lehce hysterického monologu na téma: „A teď už bude všechno jinak, ode dne, kdy mě pustí z porodnice, budu neustále jednou nohou v kriminále, protože kdyby si to dítě nějak ublížilo, já za to budu odpovědná.“ S hrůzou jsem sledovala, jak z mé kamarádky vůbec nemluví zjitřené poporodní hormony a jimi vyvolané návaly něžnosti, které bych čekala. Mluvil z ní chladný rozumový kalkul. Hormony se po císařském řezu nedostavily. S nimi se nemohly dostavit ani emoce. A už vůbec se nemohl zrodit mateřský instinkt. Když později kamarádka popisovala, že ji manžel musí v noci budit, protože ona své dítě plačící v postýlce neslyší, nebylo se čemu divit.

Jak odlišná byla má zkušenost! Stačil nejmenší bezhlesný pohyb mého miminka, které od prvního okamžiku spalo se mnou v posteli, kůži na kůži, a já o něm okamžitě věděla. Nebyla v tom žádná alchymie. Byla to jen prostá otázka probuzených či neprobuzených hormonů a instinktů.

A přesně tak to funguje ve všech aspektech života. Čím „sociálnější“ stát, tím méně odpovědnosti, méně manželství, méně dětí, méně lásky, méně přirozených instinktů. Čím „sociálnější“ stát, tím větší vychované stádo. A tím bližší zánik naší civilizace.

Pokud se našeho „sociálního“ státu nezbavíme, jiné civilizace, kterým jejich instinkty ještě zůstaly, nás rychle pohltí.

Autor: Markéta Šichtařová | pátek 23.9.2016 8:00 | karma článku: 48.84 | přečteno: 71504x

Další články blogera

Markéta Šichtařová

Zelení: Prý přijdou apokalyptické davy nezaměstnaných

Taky patříte k těm, kdo na poslední chvíli žhaví mozkové závity a ne a ne se rozhodnout, které straně to tam zhruba za měsíc hodit? Možná jste se tak jako řada jiných rozhodli, že s velkými stranami už nechce mít nic společného.

22.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 44.43 | Přečteno: 7267 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Česko jako obětní beránek

Pan Macron se patrně rád líbí, jak dává tušit jeho výdaj 30 000 eur za make-up. Když se jeho metrosexuálních choutek domákla francouzská veřejnost, cítila se mírně pohoršená. Bylo tedy nutno image řádně vyspravit.

15.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 48.24 | Přečteno: 19855 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Jsem pro bojkot kvót

Středoevropskou zprávou číslo jedna posledního týdne je, že Evropský soudní dvůr ve středu zamítl v plném rozsahu žalobu, kterou podaly Slovensko a Maďarsku proti přistěhovalecké politice EU.

8.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 48.94 | Přečteno: 18878 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Ženy, nechte si zmrazit vajíčka

Před pár dny jsme se mohli dočíst o zajímavém průzkumu, jehož autorem je společnost Robert Half U.K. Podle něho zhruba ve věku kolem 35 let začínají lidé svou práci... nenávidět.

1.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 47.32 | Přečteno: 12184 | Diskuse

Další články z rubriky Ekonomika

Zdeněk Trinkewitz

Naše vládnoucí banda vede Česko do pekla řeckého bankrotu

Vládnoucí Sobotkova koalice „Bratrstva kočičí pracky“ v posledních křečích předvolebního boje jde řeckou cestou a rozhazuje peníze z prošustrované státní kasy.

23.9.2017 v 13:47 | Karma článku: 29.01 | Přečteno: 1321 | Diskuse

Jan Lunga

Mzdy v EU – jak je možné manipulovat s lidských myšlením v otázkách mezd

Je až k pláči, jak jsou lidé dopleteni v tom, jak se jim žije a jak se žije jinde a to na základě ukazatele průměrných příjmů.

22.9.2017 v 22:54 | Karma článku: 31.07 | Přečteno: 4787 | Diskuse

Jan Ferenc

Mzda a výdělek řidičů

Mzdy řidičů mezinárodní kamionové dopravy jsou oblíbeným debatním tématem. Trvá to něco přes dva roky, od doby, kdy některé západoevropské země s Francií v čele začaly kušnit, že čeští řidiči vydělávají málo.

22.9.2017 v 21:03 | Karma článku: 21.31 | Přečteno: 786 | Diskuse

Markéta Šichtařová

Zelení: Prý přijdou apokalyptické davy nezaměstnaných

Taky patříte k těm, kdo na poslední chvíli žhaví mozkové závity a ne a ne se rozhodnout, které straně to tam zhruba za měsíc hodit? Možná jste se tak jako řada jiných rozhodli, že s velkými stranami už nechce mít nic společného.

22.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 44.43 | Přečteno: 7267 | Diskuse

Eva Kislingerová

Z pohledu ekonoma postrádá fotbal logiku!

Jsem si jista, že v životě existují důležitější věci, než je fotbal. Přesto není sporu o tom, že minulý týden byl pro mnoho Pražanů ve znamení derby, ve kterém nakonec Slavia porazila Spartu 2:0.

21.9.2017 v 22:16 | Karma článku: 14.45 | Přečteno: 434 | Diskuse
VIP
Počet článků 340 Celková karma 47.71 Průměrná čtenost 19532

Markéta Šichtařová,

ředitelka společnosti Next Finance s.r.o., ekonomka,

spoluautorka několika bestsellerů o aktuální ekonomicko-politické realitě.

V roce 2016 vydala knihu Jak to vidí Šichtařová, aneb Co nám neřekli o imigraci, důchodech a naší budoucnosti.

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.