Šetrnost je hřích, nezodpovědnost je ctnost

Vsadím se, že už jste to taky zaslechli: Prý by i u nás mohly být záporné úrokové sazby. A vsadím se, že taky vám to spojení – „záporné úroky“ – nějak nešlo na rozum.

Což je naprosto skvělé a normální a nikterak to nesvědčí o vaší snížené mentální kapacitě.

Nýbrž svědčí to jen a pouze o tom, že centrální bankéři, kteří v centrálních bankách různě po světě se zápornými úrokovými sazbami experimentují, se tak trochu pomátli. Záporné úroky totiž vskutku fungují tak podivně, jak jejich název říká: Vložíte si do banky peníze na termínový vklad, a až si pro ně půjdete, banka vám jich vrátí míň, než jste si uložili. Dá vám vlastně „pokutu“ za to, že si spoříte.

Abychom ale byli k běžným komerčním bankám spravedliví: To není jejich výmysl. Banky jsou v tom v podstatě nevinně. Popravdě, jim samotným je tenhle stav celkem proti srsti. Jenomže nemohou jinak. K tomu, aby sankcionovaly své klienty za to, že spoří a chtějí si uložit peníze, je totiž tlačí centrální banky – neboli banky komerčních bank. To v centrálních bankách se tohle prapodivné ekonomické inženýrství zrodilo.

Ano, spoření už není cností. Zodpovědný život bez dluhů teď podle nové doktríny centrálních bank není žádoucí. Teď letí něco nového: Kdo se zadlužuje a utrácí jako o život, je pašák. Už neplatí, že „kdo šetří, má za tři“, jak tvrdili naši předkové. Nově platí, že „kdo má dluh, ten je Bůh“, protože za to ještě dostane zaplaceno. Záporné úrokové sazby totiž nejen že snižují úspory, ale také zmenšují dluhy.

(Tady je nutno dodat, že tohle umazávání dluhů by v praxi fungovalo teprve až v okamžiku, kdy by úrokové sazby byly „hodně“ záporné – třeba mínus jedno nebo dvě procenta; pokud se záporná sazba pohybuje jen symbolicky pod nulou, v praxi se projevuje „jen“ ona „pokuta“ pro střadatele.)

To, co ještě před pár lety bylo nepředstavitelnou fantasmagorickou konstrukcí, už platí v eurozóně, ve Švýcarsku, nebo v Dánsku, a dál se jako mor šíří světem. A teď se o zavedení záporných úrokových sazeb uvažuje i u nás. Vlastně – co „uvažuje“, ony tu už v jistém slova smyslu jsou. Zatím sice ne na účtech v bankách, ale třeba ve výnosech některých státních dluhopisů. Jen to není tak dobře vidět, jako na termínovaných vkladech, a tak se o tom tolik nemluví. Logika je však úplně stejná, jen se v tomto případě „úrok“ jmenuje „výnos“: Koupíte si třeba dvouletý český státní dluhopis (to skrze banku normálně jde), a po dvou letech dostanete zpátky méně, než kolik vás na počátku koupě stála. Neboli zaplatili jste státu zápornou úrokovou sazbu. Stát vám dal pokutu za to, že vám dovolil, abyste mu půjčili.

Jistě z mého sarkasmu již cítíte, že záporné úrokové sazby považuji za nejen za hloupé, neúčinné a nepřirozené, ale přímo za, s prominutím, výstavně pitomé. Ale jestliže jsou záporné úroky tak neohrabané a nežádoucí, proč o nich tedy vůbec centrální banky uvažují, či je dokonce už i zavádějí…? Ten důvod se jmenuje strach centrálních bank z deflace, tedy z poklesu cenové hladiny. Centrální banky mají pocit, že každá deflace je špatná (já si s nimi dovolím nesouhlasit), a proto chtějí lidi přimět, aby nespořili, ale utráceli. Předpokládají totiž, že čím víc budou lidé utrácet, tím větší je šance, že to vyvolá jejich vytouženou inflaci, na kterou byli centrální bankéři po většinu svého života zvyklí. Po desetiletí se tvrdilo, že jedním z hlavních smyslů existence centrálních bank je boj proti inflaci. A teď tu náhle inflace není a centrální bankéři jsou chudáci celí rozvrkočení z toho, že jaksi nemají proti čemu bojovat. Že jaksi nemají proč existovat.

Jistě, takhle to zní na první pohled až moc zjednodušeně. Až moc jako teorie spiknutí. Centrální bankéři by se mnou pochopitelně nesouhlasili a začali by vykládat něco o takzvané deflační spirále, o pasti likvidity, o rizicích pro hospodářský růst, o zabudování deflačních očekávání… a bla bla bla. Ne že bych jejich teoriím nerozuměla. Ale řeknu vám jedno malé tajemství: Někteří centrální bankéři se svými opravdu pěknými platy jsou tak trochu odtržení od reality. V zajetí svých teorií si často vůbec neumějí představit, že lidé s menšími příjmy jen tak „na povel“ utrácet prostě nezačnou. Že to bude fungovat přesně naopak.

Nedávno se na mě obrátil vystrašený pán, který říkal, že mu je 77 let a nyní se bojí, že mu záporné úrokové sazby požerou úspory, které měl „na nejhorší časy“. Takových lidí je hromada a div že už pomalu nešíří paniku. Když se začnou bát, že přijdou díky záporným úrokům o peníze, rozhodně je to nedonutí utrácet, ba právě naopak – schovají peníze do slamníku (rozhodně ne do banky) a budou ještě úporněji šetřit pro všechny případy. Proto záporné úroky nefungují – tedy minimálně ne tak, jak by si centrální bankéři přáli. Na to je psychologie lidí příliš křehká, aby fungovala na povel podle těchto teoretických konstrukcí.

Ba ne, bude to fungovat – a už to v některých zemích i začíná fungovat – přesně obráceně. Namísto toho, aby lidé víc utráceli a vyvolali inflaci (mimochodem, co mají pořád všichni s tou inflaci?), vylekají se, ještě víc budou šetřit, ještě víc ekonomiku zpomalí a deflace se ještě prohloubí. Ano, centrální bankéři se natolik vzdálili životu, že místo aby ekonomice pomáhali, (v dobré víře) ji ještě víc poškozují.

Naštěstí tu mám i jednu nadějnou zprávu. Proti České národní bance (ČNB) můžeme brblat leccos, ale pořád zaplaťpámbu za ni třeba ve srovnání s centrální bankou eurozóny. Z ČNB se čím dál víc množí hlasy, že pánové v její bankovní radě pro záporné úrokové sazby ruku prý (asi) nezvednou. Jistě, to není žádná záruka, bankovní rada ČNB se postupně obměňuje a my nemůžeme tušit, jak budou hlasovat její příští členové, ale i tak to dává nějakou naději, že česká ekonomika zůstane malým ostrůvkem aspoň jakés takés normality v tom evropském moři šílenství. Stejně je nám to ale platné jako mrtvému kabát. Jsme totiž až příliš propojení se světem. Nemusíme mít úrokové sazby zrovna záporné, „stačí“, že jsou velmi nízké – výsledkem je, že výnosy všech podílových, penzijních fondů nebo třeba státních dluhopisů letos budou, velmi jemně řečeno, hodně slabé.

Jak jsme ale mohli dojít do takového stavu…?

Je to prosté. Centrální bankéři už dávno nejsou jmenováni podle své odbornosti. Dnes to až příliš často nejsou ekonomové a vlastně ani bankéři. Jsou už jen politici, či dokonce jen kamarádi politiků, kteří dostali do rukou nepředstavitelnou moc. Dokud to tak zůstane, lepší to nebude. A šetrnost a zodpovědnost bude dál za hřích.