Upracováni k smrti

Znáte to: Den blbec. Ráno přivřete kocourovi ocas do dveří, ten vám za to pomstychtivě označkuje čerstvě vyprané prádlo. Manžel je v posledním tažení s rýmičkou a očekává, že ho budete konejšit.

Dítko užívající si podzimních prázdnin ze vší té euforie, že nemusí do školy, kypí energií a totálně ucpe vanu čímsi neidentifikovatelným, avšak nápadně připomínajícím cement. Během té chvíle, kdy se pokoušíte hrát si na instalatéra a současně aspoň slovně do vedlejšího pokoje konejšit manžela, se druhé dítko, dosud školou nepovinné, zmocní nůžek a vystřihne vám luxusní pěticípou hvězdu do podsedáku kožené sedačky. A do toho na vás zazvoní kurýr zásilkové služby XY.

Budiž poctivě řečeno, že v danou chvíli jsem už měla poměrně mizernou náladu, takže jsem jevila větší než obvyklé známky podrážděnosti. Proto když na mě slečna řidička do domácího telefonu vybafla, že si mám dojít pro dva balíky na silnici, opáčila jsem, že na silnici jaksi nebydlím a že ji očekávám tam, kde kurýry přijímám vždy, tedy u svých dveří, neb netoužím nechat ty malé neřízené střely, aby mi během mé nepřítomnosti vystřihly v sedačce k pěticípé hvězdě ještě turecký půlměsíc. Vskutku slečna se během chvíle u dveří objevila, ale jen proto, aby mi před nos strčila skenovací zařízení a následně – poté, co jsem se netuše ničeho neobvyklého nerozumně podepsala – mi oznámila, že dva balíky se povalují… na silnici. Na mou žádost o doručení mi slečna s nehraným úžasem nad mou drzostí klienta odsekla „to mě zdržuje“ a byla v tahu.

Naštěstí během následujících minut, kdy jsem se musela obléknout, dojít si pro balíky a dovléci je domů, se žádné další kalamity nepřihodily (banality, že nejmladší ratolest zkonzumovala kousek deky a stále trucující kocour si označkoval dvoumetrový fíkus, nepočítám), tudíž jsem měla čas se nad tím řádně zamyslet. Můj závěr zněl, že XY už nikdy, co kdyby pro něj ta podivná uživatelsky-nepřívětivá slečna-řidička stále ještě pracovala. V tu chvíli jsem si ovšem uvědomila, že můj seznam „nikdy-více činností“ se nějak povážlivě narůstá: To máme už nikdy-více jednoho dopravce, dva internetové prodejce, jednoho instalatéra, tři elektrikáře, jednoho prodejce zahradní techniky… a tak dál a dál. Jestli ono to náhodou nebude tím, že nezaměstnanost je u nás moc nízká?

Jakkoliv jsem si vědomá toho, že hodně lidí ucítí nutkání mě poslat do někam za tenhle názor, já si trvám na tom, že trh práce je u nás zatraceně přehřátý. Je tak přehřátý, že zaměstnavatelé prostě musí najímat na některé práce i takové asociální týpky, kteří by za normálních okolností neměli vůbec přijít do kontaktu s tak delikátní veličinou, jako je zákazník. Zaměstnavatelé jsou donuceni se o své zaměstnance doslova navzájem přetahovat a přeplácet si je. Ještě nikdy za celou historii, co se různé parametry trhu práce měří, u nás nebyl trh práce napjatější. Míra nezaměstnanosti se pohybuje už několik měsíců kolem 4 procent a o jedno pracovní místo se uchází kolem jednoho a půl zaměstnance! Třeba před čtyřmi lety to bylo více než 13 uchazečů.

Jasně, to je El Dorado pro zaměstnance. Ale peklo pro zaměstnavatele i pro zákazníky, kterých si mnozí prodavači, řemeslníci, obsluhující v restauracích a další profese neváží. Samozřejmě je to taky stav, který nemůže dlouho vydržet. Trh práce je na svém vrcholu a dál už musí přijít sešup.

A víte co? Když jako ekonom někde mluvím o hospodářských krizích, většinou se všichni tváří poplašeně, jako že „o takových nechutných věcech se nahlas nemluví“. Jenomže já to vidím úplně jinak: Už aby ta krize byla. Za posledních šest měsíců pozoruji kolem sebe ve svém oboru takový cvrkot, takové pracovní přetížení lidí, takovou neschopnost sehnat zaměstnance, takové našponování úvěrového trhu, takové přehřátí cen nemovitostí, takové nezvladatelné množství nejrůznějších zakázek, takovou míru stresu všech z nestíhání… že se už vyloženě těším, až se vše vrátí tak nějak do normálu. No ano – do normálu. Protože růst „za každou cenu“ postrádá smysl. Cena pak může být až moc vysoká.