Markéta Šichtařová

Když muž rodí doma

17. 03. 2017 8:00:00
Poté, co jsem se přednedávnem rozepsala o porodech, několik lidí vyzvalo mého manžela, aby porod – respektive domácí porod - popsal očima muže. A že prý by je zajímalo, jak mohl něco takového dovolit.

Nu – dobře. Můj manžel se nechal vyhecovat a své pocity opravdu sepsal. A protože jeho dojmy jsou vlastně pokračováním mých úvah, jen tentokrát z mužské perspektivy, zveřejňujeme je na stejném místě.

Tak tedy Vladimír Pikora říká...:

„Je to dost osobní věc, ale zkusím to...

Jen výjimečně potkám lidi, kteří by řekli, že s domácími porody sympatizují, nebo že by tak dokonce rodili také. Někteří averzi jen naznačí. A mnozí, jako jedna má spolužačka z gymnázia, potřebují říct nahlas: „S tím já nesouhlasím, aby lidé rodili doma.“

Popravdě – výraz „nesouhlasím“ nechápu. Vždy si v duchu myslím: „Proč mi říká, že s tím nesouhlasí? To je něco úplně jiného než říct, že ona by to udělala jinak. Náš porod se jí přeci netýká. Je to, asi jako kdyby mi oznámila, že si koupila bílou sedačku, a já jí na to opáčil, že s tím nesouhlasím. Mně se bílá líbit nemusí, protože je nepraktická, ale nemám s tím co nesouhlasit. Maximálně si můžu zvolit jinak než ona.“ Za slovem „nesouhlasím“ cítím nesvobodu, pokus zakazovat mi něco, do čeho okolí nic není. A právě o svobodě a odpovědnosti domácí porod je.

Není pro každého. Je jen pro člověka, který umí nést tu největší odpovědnost, a to je za život. Kdo to neumí či nechce, vždy vznese námitku: „Ale při domácím porodu se může něco stát!!!“ Pochopitelně, že může. Myslíte, že to nevím? Že jsem tak hloupý? Myslíte, že jsem o tom nastudoval méně než vy? A že v nemocnici se nic nemůže stát?

Kdo vznese takhle formulovanou námitku, nejčastěji má zcela vypnutý příjem informací a jen vysílá, takže další diskuse s ním je zbytečná. Tenhle druh lidí obyčejně ani nechce slyšet vysvětlení a nechce nést odpovědnost. Tudíž ani nemůže rodit jinde než v porodnici.

Hodně klasický bývá také dotaz: „Jak jsi to mohl dovolit? Vždyť je to i tvoje dítě!“ Ten zase ukazuje, že takový člověk nikdy nezažil vyrovnaný pár, kde si jsou oba rovni. Hodně lidí si myslí, že jako muž rozkážu ženě, a ta poslechne. Někdo by jí možná i vrazil pár facek, aby „dostala rozum“. Statistiky jsou přeci šílené: Mluví o vysokém procentu domácností, kde dochází k domácímu násilí. I já znám mnoho žen, kterým manžel takto „demokraticky vysvětluje“ své názory.

Moje úvaha je prostá: „Myslíte si, že chce Markéta pro sebe a své dítě něco špatného? Myslíte si, že toho málo nastudovala a neví, do čeho jde? Myslíte si, že když nechce rodit v nemocnici, že k tomu nemá své důvody? Že se jí v nemocnici s takovým přístupem bude rodit dobře a porod pak proběhne lépe než doma? Myslíte snad, že porod není o psychice?“ Pokud jste racionální, na všechno si odpovíte: „Ne!“

Pak se podíváte na nefalšované (zahraniční, nikoli domácí) statistiky, zjistíte, že ve světě (v Německu, Nizozemsku, v Británii a jinde) se rodí doma častěji než v ČR a že pravděpodobnost komplikací je u srovnatelných skupin nízkorizikových matek podobná v nemocnici jako mimo ni. Ne, není pravda, co tvrdí česká lobby. Kdybych byl účetní a najednou mi někdo řekl, že se účetnictví zruší jako zbytečné, taky bych byl hodně nervózní. Podobně to nejspíš cítí mnozí porodníci, kteří pouští do světa nevyvážená tvrzení.

A navrch se ještě podíváte na další statistiku, podle níž se podíl císařských řezů mezi jednotlivými českými porodnicemi dramaticky liší. Jak je to možné? Ženy v Ústí jsou jiné než v Pardubicích? Přeci výskyt císařských řezů by dlouhodobě měl být (s výjimkou specializovaných pracovišť, do kterých jsou odesílány rizikové případy) zhruba podobný. Vzhledem k tomu, že není, je zřejmé, že některé porodnice je preferují. Nejsou lépe honorované pojišťovnou? Postupuje se tedy vždy tak, aby to bylo pro dítě a matku nejlepší?

Jistě, stále to ještě není argument k tomu, aby člověk mohl rodit doma. Ještě musí být splněny zdravotní předpoklady. Pokud je předem jasné, že porod bude komplikovaný, rodí doma jen hazardér.

Žijeme v nejisté době. Vše je rizikové. Jen výše rizik je různá. A je na každém, aby si svá rizika vyhodnotil. Je to opět o jeho svobodě a odpovědnosti. Jen on sám o sobě dokáže rozhodnout, nikdo jiný. Když vám žena řekne, že si je jistá, že chce rodit doma, a vy víte, že je dostatečně inteligentní a svéprávná, aby dokázala dobře vyhodnotit rizika, brání jí v tom jen despota. A despotou se nejspíš stal tím, že ve skrytu duše nechce nést odpovědnost a raději ji předá na pana doktora, jakoby kdyby v nemocnici byla pravděpodobnost problému menší.

Takže když se mě zeptáte, jestli mám strach, když žena rodí doma, pak říkám, že mám. Ale v nemocnici bych ho měl ještě větší, protože bych věděl, že ženě to nebude vyhovovat, a navíc protože by odpovědnost zdánlivě nesl někdo cizí. Doma se nám narodilo pět krásných dětí.

Pro systém, kdy 99 % populace rodí v porodnici, je domácí porod problém. Černé ovce jen obtěžují. Například když jsem přišel na matriku kvůli rodnému číslu, paní se skoro rozplakala, že to neumí vyřešit, protože to nikdy předtím nedělala, a musí volat na ministerstvo pro instrukce. Nakonec se ukázalo, že to je snadné. Ráno přijdete na úřad, odpoledne máte rodný list v ruce.

A teď k pocitům. Nevím, jak je popsat. Každý porod je jiný. Ten první byl dlouhý. Další porody už byly mnohem jednodušší a rychlejší.

U prvního porodu jsem byl ještě aktivní. Stále jsem ženě nosil, co chtěla. Jednou to byla studená voda, podruhé teplá. Vždy mě seřvala, že studená je moc studená a teplá moc teplá. Něco jako Trautenberg, když křičel: „Anče, Kubo, hajný, to kyselo je moc kyselý!“ Při prvním porodu jsem naběhal asi sto letních kilometrů.

Napoprvé jsem se taky bál, že nedám krev. Samozřejmě, že krve je jak z vola. Pak jsem ale pochopil, že omdlít může u porodu kvůli krvi jen nemehlo, které myslí jen na sebe. Je tam tolik adrenalinu, tolik emocí, že krev nic neznamená. Stejné to je s placentou. Nejdřív jsem si nedokázal představit, jak se na ni podívám. Pak jsem zjistil, že vypadá jako gigantický kus masa na steaky. Kdo někdy dělal steaky, držel něco podobného mnohokrát v ruce. Není důvod se jí bát nebo z ní omdlévat. Pak přišlo stříhání pupečníku. Hodně lidí se mě ptá, zda jsem to dělal já a jaké to je. Samozřejmě, že jsem to dělal já. Tím jsem přivítal své děti na svět. Neuměl jsem si představit, že to nechám dělat porodní bábu. A samotná pupeční šňůra vypadá jak kabel od telefonu; přestříhnete ji, jako když doma děláte počítačovou síť. Stříhání jde celkem ztuha, ale bez problémů. Opět žádné omdlévání.

Když se nám narodilo první dítě, byla to holčička. Markéta se vzápětí odešla osprchovat. Porodní bába mi řekla, abych si sundal tričko, dala mi holčičku poprvé do náruče a přikryla ji ručníkem. A já si říkal: „To je ale pěkný pocit, po celém břiše se mi rozlévá takové teplo...“ A pak jsem pochopil: Holčička se na mě pokakala a já byl komplet zřízený. Porodní bába se zaradovala: „Fajn, tak tohle funguje správně!“ Mám pocit, jako by nás to spojilo. Neumím si představit, že bych u těchto začátků jejího života nebyl. Myslím, že od té doby máme moc hezký vztah.

Další porody byly sice podobné, ale už jsem nebyl tolik aktivní. Vše bylo rychlejší. Už jsem neměl takový strach a navíc jsem se musel starat o další děti.

Druhé dítě byl syn. Tehdy jsme dostavovali dům. Dělníci zrovna před domem stavěli cestičku. Markéta se postavila do otevřeného okna, a že prý bude rodit. Dělníci pod oknem zaslechli, co neměli. Najednou vypuknul čilý ruch: „Chlapi, balíme, tady to smrdí průserem,“ a začali si rychle balit svá fidlátka. Zavolal jsem porodní bábu, aby přijela. Jenomže během chvilky už jsem jí volal znovu, že Markéta tvrdí, že to prý bude hodně rychlý porod a že určitě nikdo nestihne dojet, ani kdyby měl nakrásně houkačku. A že co mám dělat, když tu budu sám.

„Nic“, poradila mi porodní bába, „když to bude takhle rychlé, tak je to v pořádku a jen dítě chytnete.“ Ale nakonec to stihla. Asi dvě minuty po jejím příjezdu byl kluk na světě. Dělníci si ještě ani nestačili své nářadí sbalit a prchnout. Vytáhl jsem panáky a bylo veselo.

Třetí porod si vůbec nepamatuji. Splývá s ostatními. Byl nějak tuctový.

Čtvrtý porod jsem z velké části zaspal. Byla noc. Markéta říkala, že nic nepotřebuje, abych si šel lehnout a že mě v případě nutnosti zavolá. Porodní bába byla s Markétou, tak jsem poslechl a přišel až ufiknout pupečník.

Páté dítě se narodilo zas o něco pomaleji. Kluk byl hodně velký, měl 4,3 kg a 55 cm. Byl večer, děti v jiné části domu tvrdě spaly. Tentokrát jsem byl hodně nervózní. Když jsem slyšel miminko, oddechl jsem si víc než jindy a opakovaně jsem se ptal báby, když jako vždy poslouchala srdíčko, jestli je v pořádku.

No a ty pocity? Věděl jsem, že základní poučkou porodů je, že muž nerodí, a proto nesmí překážet a nervovat okolí. Snažil jsem se proto být hned za prvním rohem, abych byl okamžitě po ruce, ale zároveň necivět, nepřekážet a neznervózňovat. Čas od času jsem přišel k Markétě, aby věděla, že v tom není sama, a zase zmizel. Celou dobu jsem se snažil tvářit klidně a bez emocí. Kdybych dal najevo nervozitu, vše bych zkazil. Já u porodu nemám být jako rozbuška nervů, ale jako nezlomná opora.

Takže cítíte strach a nervozitu, kterou nesmíte dát najevo. Kumuluje se to jak v papiňáku. Když jsem měl kluka prvně v náručí, měl už jsem slzy na krajíčku a byl neskutečně šťastný, že to je za námi.

Porodní bába odešla krátce před půlnocí, a najednou se probudily starší děti. Všichni kluci se seběhli, okukovali ho a zdálo se, že se jim bráška líbí. Jenom nejstarší holčička se tvářila mrzutě: „Znáš někoho, kdo má čtyři bráchy? Já chtěla ségru!“

Byl jsem z porodu vyčerpaný, ale šťastný. A dělal jsem si z Markéty legraci, že muž potřebuje po porodu dva dny dovolené, zatímco ženě stačí jen jeden. V následujících dnech jsem vše odložitelné odložil a jen spal, za což se mi hojně smála. Neumím si to přesně vysvětlit, ale pro mě to bylo opravdu psychicky náročné, protože jsem věděl, že nesmím selhat. Řadu dní před porodem jsem se nenapil alkoholu, neodešel za zábavou, protože jsem nikdy nevěděl, jestli nebudu muset nečekaně Markétu někam odvést nebo se postarat o děti. Věděl jsem, že nesmím omdlít, zkolabovat, a v případě, že to bude nutné, o všem rozhodnu, postarám se, zařídím. To se muži v porodnici nestane - když omdlí a pozvrací se strachy, personál se o něj postará.

Často se mě lidé také ptají, jestli přítomností u porodu Markéta v mých očích neztratila a stále ji beru jako ženu. Vůbec to nechápu. Když snad uvidí muž doma ženu, která je nemocná a nenalíčená, opustí ji, protože není dost hezká? Co to je za nesmysl? Nikdy mě nenapadlo tak uvažovat. Naopak nás to spojilo. Můj pohled na mou ženu se porodem nezměnil. Je stále stejně krásná. Nepouštět muže k porodu ve strachu z jejich ztráty je hloupost. Pokud si myslíte, že váš muž takový je, raději s ním ani nezakládejte rodinu, nestojí za to.“

... a mě nezbývá, než mému manželovi poděkovat za to, že za svou ženou stojí i tam, kde řada jiných by nestála.

Vladimír Pikora (a Markéta Šichtařová)

Zvyšte článku karmu!
Autor: Markéta Šichtařová | | karma: 46.34 | přečteno: 12637 ×
Facebook Twitter Google Plus

Diskuse

Vstoupit

V diskusi je 83 příspěvků.
Poslední z 1. 6. 2017, 12:24

Poslední články autora
PŘEJÍT NA ÚVODNÍ STRÁNKU iDNES.cz