Čím větší hlupák, tím větší funkce

V poslední době to čím dál víc vypadá, že vzdělání je jen na obtíž. Čím míň toho víte, tím míň o sobě pochybujete. Čím míň o sobě pochybujete, tím víc jste si jistí, že máte na všechno řešení.

Někdy ve druháku na vysoké škole jsme spolu – tedy Markéta a Vláďa - vedli dlouhé diskuse o hospodářské politice. Byli jsme pevně přesvědčeni, že víme, jak na to. Jakýsi základní náhled jsme už měli - z prvního ročníku jsme znali mnoho pojmů a chápali mnohé souvislosti. Jako bakaláři jsme si připadali div ne jako mistři světa v ekonomii.

Jenomže čím více jsme studovali, tím víc jsme chápali, že věci, které se zdají být na první pohled jasné a samozřejmé, jasné být vůbec nemusí. Ekonomie nefunguje jako matematika nebo fyzika; je v ní sice i nějaká matematika či statistika, ale k tomu i spousta psychologie, práva a dalších disciplín. A díky tomu se ukazuje, že mnoho „zákonitostí“ platí jen za určitých podmínek. Že zákonitosti a vztahy se v čase mohou měnit. Až se nakonec ukáže, že co mělo podle učebnice platit, v realitě neplatí, nebo platí jenom částečně a dočasně.

Když se potom Vláďa posunul až na doktorát, měl jeden předmět, který se na stejný problém díval optikou různých škol a přístupů. Naprosto ho fascinovalo zjištění, že ačkoli všechny přístupy byly vědecké a velmi propracované, nakonec vedly k naprosto odlišným závěrům. A nedalo se říci, že by některý z přístupů byl a priori chybný; prostě každý přístup mohl platit za jiných okolností, v jiné dějinné epoše či při jiném společenském klimatu. A tak se nakonec náš pohled na svět stával s rostoucím vzděláním stále komplexnější. A dříve jednoduché pravdy přestávaly být tak jednoduché. Snadná řešení se přestávala zdát použitelná.

Hodně lidí samozřejmě namítne, že počet absolvovaných škol nic neznamená. Že až příliš mnoho hlupáků má mnoho titulů, zrovna jako mnoho geniálních lidí žádný titul nemá. Že Bill Gates ani Steve Jobs nebyli schopni dokončit vysokou školu – a nejen, že to v jejich profesi nevadilo, ale dokonce to možná bylo i výhodou, protože tak byli schopni jít originální a neprobádanou cestou, kterou by vzdělaný člověk předem chybně zavrhl. A je to pravda. Na druhou stranu kdyby neměl vzdělání projektant mostů či do nás chtěl řezat chirurg bez školy, asi by se nám to moc nelíbilo.

A jednou z „profesí“ (či snad lépe poslání), kde se vzdělání ukazuje zásadní, je i vedení země. Pouhá životní zkušenost, zdá se, tak docela nestačí. Proč? Protože naše společnost stojí na určitých normách nebo zákonech, které musíme dodržovat. Zákony by proto měly být jasné, spíš jednoduché a logické. Kvalita zákonů přímo ovlivňuje i výkonnost ekonomiky. Proto bohaté a úspěšné ekonomiky potřebují vzdělané politiky, kteří dokáží sestavit (a prosadit) kvalitní, logický, vzájemně konzistentní systém pokud možno snadno pochopitelných zákonů. Učinit jednouchou věc složitou zvládne každé čuně; učinit však složitou věc srozumitelnou zvládne jen vzdělaný člověk, který se v problému orientuje.

Pravděpodobně všichni evropští klíčoví politici 20. století měli na svou dobu víceméně kvalitní vzdělání (klíčoví nemusí nutně znamenat jen dobří – jde o to, jak jejich roli pro posílení významu země zpětně vnímá historie a paměť národa). Ať už to byl u nás prakticky nekriticky oblíbený Tomáš G. Masaryk, či Konrád Adenauer nebo Margaret Thatcherová. Naopak slabé ekonomiky či země v nejčernějších obdobích téměř vždy vedli nevzdělanci: Hitler, Stalin či Gottwald.

Kupodivu poslední doba táhne vpřed právě politiky, kteří mají vzdělání vpravdě mizerné. A snad díky tomu si opravdu naivně myslí, že dobře vědí, jak správně věci dělat. Vlastně nic nepředstírají – opravdu mnohdy vůbec netuší, že kupříkladu věda či historie už prokázala, jak jsou jejich jednoduché názory a prostá řešení naivní. Díky své nevědomosti jsou opravdoví a radikální. To se ovšem líbí voličům, protože už nechtějí poslouchat kličky od vychytralých právníků, kteří se dostali do politiky, aby předstírali krystalicky čistou pravdu.

Naprosto zářným příkladem je Německo. Kancléřka Angela Merkelová, která mimochodem dosáhla velmi vysokého vzdělání, má najednou nového vyzyvatele. Je jím socialista Martin Schulz. Tedy člověk, který nemá ani maturitu a je pouze vyučen knihkupcem. A teď chce vést německou vládu. Na současnou kancléřku si můžeme tisíckrát stěžovat. Její imigrační politika se opravdu ani trochu nepovedla. Její nekritický proevropský postoj také nadělal mnoho škody. Jenomže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Schulz za Merkelovou – to je z louže pod okap.

Jak asi tento pán rozumí hospodářské politice? Jak asi umí číst v zákonech? I Miloš Jakeš má maturitu, a to do našich dějin jako státník světového formátu zrovna nevstoupil. Přeci jen získat maturitu není až tak složité. Schulz ji ale v životě nepotřeboval. Desítky let se živí politikou, umí plácat a umí navrhovat jednoduchá řešení.

Ve volbách nevyhrávají chytrá, ale líbivá a jednoduchá řešení. Jestli jsou chytrá a reálná, zajímá jen menšinu lidí, proto to nehraje roli. Moderní politik už nepotřebuje ideály ani myšlenky. Nedávný německý průzkum ukázal, že 65 % Němců vůbec neví, jakou politiku Schulz prosazuje. To je ale jeho výhoda, protože může říkat přesně to, co chtějí lidé slyšet a co se zrovna hodí, nemá ničím svázané ruce. Naopak politiku Merkelové každý zná a už ji pocítil na vlastní kůži. Podle průzkumu ARD kdyby byl kancléř volen přímo lidem (což v realitě není), měl by Schulz stejnou šanci jako Merkelová: Oba by dostali 41 %. To je šílené!

U nás dnes není paní Angela zrovna moc oblíbená, a přece se bojím, že ještě jednou budeme vzdychat: „Zlatá Angela…“. Jistě, je naivní ohledně azylové politiky, ale rozhodně není vyloženě hloupá. To u Schulze tvrdit s jistotou nelze, protože je prokazatelně nevzdělaný. A kolik toho umí na základě zkušeností, je ve hvězdách, protože se léta živil jen tlacháním v europarlamentu. Zato není vůbec pochyb, že je ultralevičák a ultrafederalista. Jeho výroky vůči Británii byly po hlasování o BREXITu vysloveně urážlivé, nediplomatické – a vsadím se, že ještě vejdou do učebnic jako příklad špatné politiky.

Když byl ovšem Schulz šéfem Evropského parlamentu, nemohl toho moc zkazit. Mohl si třeba řečnit před prázdným sálem a urážet toho a onoho. Jako kancléř největší evropské ekonomiky toho může zkazit hodně. Najednou by měl moc sahající až daleko za hranice Německa. Co by nám tak mohl nejspíš přinést? Nejspíš by jako ultrafederalista opět recykloval hloupou myšlenku na povinné kvóty pro imigranty po celé Evropě. Nejspíš by jako ultrasocialista tlačil na neúnosný růst minimální mzdy. Mohli bychom se nejspíš těšit i na cenzuru internetu či na genderově vyrovnané těhotenství. A další libůstky.

Snad jsme na nějaký čas naivně uvěřili, že období, kdy Evropě vládli šašci či v horším případě přímo kreatury bez maturity, jako byli Hitler, Stalin či Gottwald, už nikdy nepřijde. Ovšem jak vidno, voliči chtějí, aby se dějiny donekonečna opakovaly.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová