Proběhne měnová reforma?

Chcete klepnout přes ruku? Dejte si peníze do banky. Ti, kdo „řídí“ ekonomiku, se totiž rozhodli, že už je načase každý dobrý skutek řádně potrestat a šetřílkům pěkně přistřihnout brčka.

Časy se mění. Staré pořádky vzala voda, kam se jeden podívá. Tak třeba po staletí jsme byli zvyklí, že muži si berou zhruba stejně staré nebo mladší ženy. To je dnes přežitek! Tak třeba známá zpěvačka Marie Rottrová se tento týden provdala za muže o 15 let mladšího. Že to nic není? Máte pravdu! Vdova po herci Radkovi Brzobohatém ji trumfla na celé čáře, když začala randit s pánem o 32 let mladším. (To už je skoro jako 36letý rozdíl mezi mnou a mou babičkou. No, pravda, to je taky trochu neobvyklé.) Z takového svazku sice asi sotva vzejdou děti, ale co na tom? Manželství přeci už dávno není o rodině. Manželství je dnes, řekněme, o optimalizaci daní a sociálních dávek. Vždyť to říkám, svět je jiný. A o optimalizaci daní a dávek začalo být tehdy, když do rodin začas nos strkat stát a přišel s výmyslem zvaným „sociální stát“.

Když už se dneska najde takový trouba, který by snad zatoužil po svatbě ne kvůli daním, ale kvůli té nemožně nemoderní teorii o rodině, pokud by takový trouba dokonce ještě chtěl nemožně tradičně spořit, žít jen z toho, co si vydělá, a nemít dluhy, pak pámbu mu pomoz. Takový trouba si nejspíš nechá poslat peníze do banky. No – nemoudré to rozhodnutí.

Bylo kdysi zvykem, že lidé šetřili, mohli-li. Že si peníze ukládali do banky. Že jim banka za to dala úrok. A že po letech lidé naspořené peníze, zhodnocené o úroky, použili na útraty. Koupili si auto nebo dům. Bylo zvykem, že tak to lidé považovali za normální a správné.

Dneska je to jinak. Není třeba spořit. Je normální mít dluh. Ostatně všichni se předhánějí, aby vám dluh vnutili.  Dnes můžete luxusně žít z dluhu, aniž byste měli jistotu, že dluh taky někdy budete schopní splatit. Že je to rizikové? Ale ono to snad někoho zajímá? Třeba toho kolouška, co balí babičku? Ten je těžce vysmátý; na rozdíl od onoho tradičního balíka s tradiční rodinou, který si nemoudře chtěl uložit úspory do banky.

Zatímco dřív totiž úroky něco nesly, dnes nenesou nic. A to už nejen reálně, tedy po odečtení růstu cen, toho by si třeba ještě leckdo ani nemusel všimnout. Ony už mnohdy a čím dál častěji nenesou nic dokonce ani nominálně, tak, jak jsou uvedeny na papíře. Prostě když dáte peníze do banky, uděláte často chybu. O peníze nezřídka přicházíte. Vaše hromádka úspor se zmenšuje. Dnes totiž už v Evropě existují banky, které lidem účtují záporné úrokové sazby.

Ano - čtete dobře. Už dvě bavorské banky říkají, že mají od centrální banky tolik přebytečných peněz, se kterými nevědí coby, že vklady už nechtějí přijímat. A odrazují své klienty, jen aby je snad nenapadlo si do banky peníze uložit, tím, že jim u vkladů nad 100 tisíc eur účtují záporný úrok ve výši 0,4 %. Jistě, tím přestávají plnit roli bank. Jistě, je to v rozporu se zdravým rozumem, bankovnictvím i základy tržní ekonomiky. Jistě, banky vznikly od toho, aby do nich lidé s přebytky peněz peníze ukládali a lidé s nedostatkem peněz si tyto peníze půjčovali. Jenomže stát mínil jinak a došel rozhodnutí, že je opět načase strčit do toho svůj rypák. A přišel s výmyslem zvaným záporné úrokové sazby.

I když vlastně… stát? Spíš centrální bankéři coby jedni z vrcholných úředníků státu. Tihle centrální bankéři vnesli do komerčních bank prapodivné inženýrství. Napadlo je, že když se ekonomice nedaří (a evropské ekonomice se skutečně nedaří), sníží v ekonomice úrokové sazby. Lidé si začnou víc půjčovat a půjčené peníze investovat. A ekonomice to pomůže a zase se jí bude dařit.

Ono by to celkem i platilo, cožpak o to, kdyby centrální banka snížila své úrokové sazby třeba z 5 % na 1 %. Jenomže jak nám ten experiment s jednotnou evropskou měnou ne zrovna dvakrát vychází, jih Evropy má stále krizi. V Řecku se vlastně nic nevyřešilo, dluhy zůstávají, nezaměstnanost je rekordní a ekonomika slabá. A tak se úrokové sazby snížily jednou, podruhé, potřetí, počtvrté… až má centrální banky úrokové sazby záporné. I výnosy státních dluhopisů jsou často záporné. A ekonomika je zaplavená penězi.

Jenomže výsledkem jaksi vůbec není to, co slovutní ekonomové zamýšleli.

Když budete vědět, že dáte-li si peníze do banky, o část z nich přijdete, když budete mít pocit, že jsou vaše peníze v ohrožení – budete je proto víc utrácet? Nebo je díky pocitu ohrožení budete o to víc spořit? Pochopitelně, že ne v bance, ale doma v krabici od vína? Hádám, že za B je správně.

Chytří lidé zcela logicky nedávají peníze do bank; proč by to dělali? Ale většina lidí také neutrácí tolik, kolik by odpovídalo navýšení množství peněz v oběhu. (Jistě, že například u nás je spotřeba domácností momentálně celkem obstojná, ale to můžeme dávat spíš do souvislosti s naší nízkou nezaměstnaností, ne se zápornými úroky v Evropě.) A když lidé ani víc nedávají peníze do bank, ani víc neutrácí, co tedy dělají? To je snadné: Statistiky ukazují, že bohatí lidé mají rekordní zásoby hotovosti. Jen tak, doma, na půdě. To, co bylo vždy považováno v učebnicích za ukázkovou hloupost, je dnes překvapivě lepší „investice“ než peníze v bance. To tu ještě nikdy nebylo. Slovutní ekonomové dostali ekonomiku někam, kam by se sama nikdy nevydala.

Dnes už například mnohé dlouhodobé německé, švýcarské, britské dluhopisy nesou záporný výnos. Neboli stát si od domácností půjčí a domácnosti státu ještě platí za to, že mu „směly půjčit“. Je to normální? Není. Je to správné, může to dlouhodobě fungovat? Ne. Protože se do věci vmíchal stát, tedy pardon, tentokrát centrální bankéři, kteří pro stromy nevidí les. Pro své sofistikované matematické modely úplně zapomněli na prostou lidskou psychologii a na nejtriviálnější principy fungování ekonomiky.

Tihle centrální bankéři se teď ohromně diví, čím to, že jejich modely a záporné úroky nefungují; jak to, že lidé neutrácí a neinvestují víc. A co myslíte, přišli na to, že udělali chybu? Že záporné úroky podporující ekonomiku jsou asi stejná pitomost jako příjemné trhání zubů? Houbeles. Došli k názoru, že chybu sice udělali, ale v tom, že úroky zatím snížili příliš málo a do ekonomiky zatím napumpovali příliš málo peněz.

Mnoho lidí je schopno z toho vybruslit centrálním bankám navzdory. Prostě si nacpou bankovky do krabic od bot. Nic moc příjemného, ale jakžtakž to funguje. Jenomže ti nejdůvěřivější, nejtradičnější, nejzodpovědnější spořínci z toho jen tak nevybruslí; ti už dostali, dostávají a ještě dostanou za svou zodpovědnost a důvěřivost řádně přes prsty. Možná si někteří z vás ještě pamatujete, jak jsme s manželem už někdy od roku 2010 bili na poplach proti tehdy chystanému povinnému spoření v důchodových fondech. Tehdy jsme u nás byli snad úplně první, kdo proti tomuto – tehdy notnou propagandou jedinému uznávanému systému – pozvedl hlas, a byli jsme za naprosté cvoky. Postupně jsme přestávali být takovými exoty a pomaličku, nenápadně, se zvedala vlna nevole proti povinnému důchodovému spoření, až se nakonec neuzákonilo. Ještě že tak. Protože ti, kdo dnes porůznu napříč Evropou jsou v důchodových fondech uvězněni bez možnosti vystoupit, mohou jen plakat. Před chvíli jsem řekla: Dluhopisy nesou – z rozhodnutí centrálních bank o záporných úrocích - ztrátu. Dluhopisy jsou to, co kryje drtivou většinu majetku penzijních fondů. Jinými slovy: Čím víc záporné úroky, tím větší ztráta v penzijních fondech. Důchodci o své úspory přicházejí, mizí jim z účtů. Je to naprostá a průzračná analogie měnové reformy. (A soudruzi v centrální bance věří, že tahle měnová reforma by prý měla „podpořit hospodářský růst“!!)

Ale kdo by si myslel, že banky budou v takovém prostředí spokojené, mýlil by se. Tahle situace nevyhovuje ani bankám. Na trhu je tolik peněz a každý chce půjčit, že marže bank už nestojí za nic. Banky proto mění strukturu poplatků. Jakkoliv je odpor vůči poplatkům velký, bankám nic jiného nezbývá. Ziskovost mnoha západoevropských bank je totiž mizerná a objem špatných úvěrů je vysoký. Jen v Itálii přesáhla suma těchto úvěrů 360 miliard eur.

Takže racionální člověk nechá peníze v krabici. Jednak to je „výnosnější“ než je mít v bance, jednak soudný člověk si je vědom zdraví bank v eurozóně. Bankám situace nesvědčí. Peníze se netočí. Hospodářský růst se v Evropě nedostavuje. Nenašli jsme ani jedno pozitivum. Měnová politika je už zkrátka impotentní, politika záporných sazeb škodí na všech frontách. Socialistická myšlenka centrálních bankéřů, že pro banky budou úroky záporné a pro lidi kladné, je zkrátka chybná. Pokud chce Evropa nakopnout ekonomiku, musí to udělat tím, že se vrátí ke kořenům, že znovu vrátí normální úrokové prostředí, kde se dá podnikat. Nikoliv tím, že bude vše regulovat, kontrolovat a provádět měnové reformy.

Vladimír Pikora a Markéta Šichtařová