Úsporami k bankrotu aneb volební podvod

Když byl můj manžel Pikora ve školce, hrál s holčičkami takovou hru. Dohodli se, že místo toho, aby po obědě spali, budou si tajně hrát na doktora. Nejprve se svlékne holčička a pak Pikora. Na Pikoru ale nikdy nedošlo.

Když byla holčička se svou polovinou závazku hotová, Pikora hru odpískal.  Asi jako když si zvolíme svého politika. Když nám slíbí, že zlepší veřejné finance. Když voličům zvýší daně. A když voliči splatí svůj díl, odvedou vyšší daně, hra končí a politik nesplní, co slíbil.

Před volbami ANO tvrdilo, že ušetří desítky miliard jen tím, že se bude centrálně nakupovat. Znělo to úžasně logicky. Všichni věděli, že A. Babiš je úspěšný podnikatel, a tak bylo pro mnohé snadné věřit, že to tímhle způsobem jde. Že jednoduše jen dosud to všichni ministři dělali špatně, teď přijde geniální spasitel a bude dobře. Od voleb už uběhl nějaký ten rok, takže můžeme soudit, zda to byla pravda. Tak tedy: Státní správa v letech 2014 až 2016 (podle E15) hromadnými objednávkami ušetřila 340 milionů Kč.

340 milionů! Tomu říkám gól. Úspěch hodný mistra. Tohle veřejné finance opravdu vytrhne. Tak třeba předloni úředníci vyhlásili soutěž na injekční jehly, stříkačky a další drobný zdravotnický materiál za 43 milionů korun.  Až dosud (!) se nepodařilo centrální nákup uskutečnit. A že to prostě „jen“ dlouho trvá a jednou se nákup podaří? Už teď je jasné, že to bude „vítězství“ o ničem. Kolik se asi ušetří? Státní dluh se rychle šplhá ke dvěma bilionům a na směšných jehlách a toaletním papíru se ušetří milion? Vždyť vůbec jen mluvit o takových položkách v souvislosti s veřejnými financemi je hotový výsměch, kapka v moři, z makroekonomického pohledu trapné peníze.

Pravdou totiž je, že čeští ministři financí se neustále s jazykem na vestě pachtí za drobnými. A zrovna takové to bude s elektronickou evidencí tržeb (EET). EET bude nepříjemná pro hospodské, kteří asi odvedou na daních krapet víc. Ale zase to budou z makroekonomického pohledu drobné. Velké ryby s legálně skrytým firemním majetkem v daňových rájích neplatí daně systematicky. EET je tu zkrátka jen proto, aby to vypadalo, že se něco dělá.

Abychom si ale rozuměli, tohle není problém jen Andreje Babiše - ať už v minulosti byl, nebo v budoucnu bude v čele financí kdokoliv s heslem typu „budu řídit stát jako firmu“, nebo „zlepšíme výběr daní“, nebo „posvítíme si na podvodníky“ a podobně, nemůže uspět z principu věci. Samotné tyhle výkřiky nejsou žádnou strategií, žádným plánem. Viděla jsem analýzu údajných přínosů EET - a to bylo žalostné. Spíš než analýzu tenhle dokument připomínal sumu přání a očekávání cucaných z prstu. Dlouhodobá racionální strategie podložená čísly prostě chybí.

Stačí si vzpomenout, jaká léta nám už ministři financí ozdravení veřejných financí slibují. Už za někdejšího ministra Bohuslava Sobotky to byla priorita. Vzpomínám si, jak jsem s ním už někdy v roce 2002 byla v nočním studiu ČTV, a na místě sliboval nápravu. Po nějakých skoro patnácti letech se nic k lepšímu nezměnilo. Hluboké deficity státního rozpočtu tu stále jsou. Poslední přebytek státního rozpočtu byl v naší zemi v 90. letech minulého století.

A změna není na obzoru. Podle Konvergenčního programu má ještě v letech 2018 a 2019 činit deficit státního rozpočtu půl procenta (!) HDP. Takže kumulovaný veřejný dluh neustále poroste.

Spíš jen omylem, totiž díky očekávanému růstu HDP, to nebude na první pohled až tak dramatické, pokud dluh vztáhneme k HDP. Kupříkladu v roce 2019 by měl dluh činit 39 % HDP. A to mnohé politiky uklidňuje, protože v Evropě je dost zemí s vyšším dluhem k HDP. Jenomže to je jako říkat, že čtyřka je pěkná známka, protože ve třídě je ještě jedna holčička s pětkou. Když totiž země dosahuje růstu ekonomiky, bylo by logické čekat, že vláda bude počítat s přebytkem, nikoli deficitem státního rozpočtu. Řídit stát s deficitem rozpočtu za každé situace není umění, to umí div ne cvičená opice.

Každoroční deficity rozpočtu jsou dlouhodobou cestou do pekla. Přesně takhle se v minulosti vyvíjely veřejné finance Řecka. Deficit mělo Řecko každý rok za všech okolností. Bylo jedno, jak rychle roste ekonomika. Pokud bychom se my v příštích 15 letech vyvíjeli stejně jako v posledních 15 letech, skončíme nachlup stejně jako Řecko. (Jenomže nás už nebude mít kdo zachránit, protože Řecko všechny poučí, že zachraňovat nezachranitelné se zúčastněným nevyplácí. A to ani nemluvím o našem politicky menším významu v Evropě ve srovnání s Řeckem.)

Všichni poslední ministři řídili veřejné finance podle logiky: „Musíme zavést víc represí proti těm, kdo neplatí daně, abychom vybrali co nejvíc“. V rámci téhle logiky jen tu zpřísnili kontroly, tam zvýšili daň. Jenomže to je úplně chybná filozofie. Stát je tak obrovský moloch, že prostě nemůže fungovat efektivně. Stát není a nebude firma; za dva roky nedokázal nakoupit ani ty hloupé jehly.

Veřejné finance se mohou zlepšit jen tehdy, pokud přijmeme úplně jinou filozofii: „Zmenšíme stát natolik, aby do státní kompetence spadalo co nejmíň rozhodování a agendy“.

Stát se totiž dnes snaží dělat věci, které dělat nemusí a ani by dělat neměl. Není náhodou, že čím větší regulace v Evropě, tím horší veřejné finance. Čím víc se stát snaží kontrolovat a regulovat, tím je větší, tím víc peněz v něm zahučí. (Snad jedinou výjimkou potvrzující pravidlo je Německo.)

Naše země má 10,4 milionu lidí. Z nich jen nějakých 3,3 milionu lidí generuje nové finanční bohatství. Zbytek jsou důchodci, děti, nezaměstnaní a státní úředníci. A ano, nerozčilujte se, i státní úředníci jsou ti, kdo negenerují z celoekonomického pohledu nové finanční bohatství. Jedna moje spolužačka, která pracuje na ministerstvu, mě na nedávném srazu odbourala tvrzením, že jen díky lidem, jako je ona, stát ještě nezkrachoval, protože prý jen státní zaměstnanci platí daně. Co je tohle za nebetyčnou hloupost? Státní úředníci sice samozřejmě platí daně, ne že ne, jenomže na počátku dostanou v podobě výplaty peníze od státu, tedy peníze vybrané na daních od oněch 3,3 milionu lidí, a menší část z těchto peněz státu zase na svých daních jen vrátí. Státní zaměstnanec tedy žádné bohatství negeneruje a ze svých daní nezaplatí ani sám sebe, nepracuje-li zrovna ve velmi výdělečném státním podniku.

No a toto 3,3milionové stádečko pracovitých ovcí chce stát oholit. To je středobodem myšlení každého soudobého ministra financí. To má v sobě ovšem logickou chybu: Když málo lidí málo vydělá, nemá ani z čeho platit daně. Větší smysl by dávalo, kdyby se ministři snažili tohle své stádečko ne ždímat, ale zvětšovat ho. Zvyšovat počet lidí, kteří generují nové bohatství, a snižovat počet státních úředníků. A zvyšovat produktivitou práce tohoto výdělečného stádečka.

Kvůli nízké produktivitě práce jsme stále v Evropě za chudáčky. Proti Němcům bereme 3,3x méně a proti Norům dokonce 5,7x méně. Pozor – neplést si: Často slýchám rozhořčené námitky, že kdekdo pracuje od nevidím do nevidím, a tak prý nemůže být flákač a mít nízkou produktivitu. To ale nemá s „produktivitou“ v ekonomickém slova smyslu lautr nic společného. Vysoká produktivita práce je dána tím, jak je ekonomika zainvestovaná, kolik má moderních technologií a podobně. A tak nám už několik let ujíždí vlak.

Dokud nepřijde někdo, kdo pochopí tuhle základní logiku - nezvyšovat daně, nepřitvrzovat kontroly, ale zmenšit stát – z řecké cesty nesejdeme.